Média informují o rozepřích v Hollywoodu, kde se známí herci dělí na ty, kdo podporují úder na Irák a kdo jsou proti válce. Co říkáte na ty odlišné názory a jaký je ten váš?

Hollywood není pro nás tím pravým měřítkem. Pro část jedněch i druhých je ten postoj trochu promotion, jak se dnes říká, součást jejich mediální tváře. Tím je nechci podezírat, že to nemyslí upřímně. Když říkám, že Hollywood pro nás není správným měřítkem, chci říci, že naše měřítko je ryze evropské. Jejich je ryze americké. Ať se účastnili jakékoliv války a bylo jich několik, válka se vždycky odehrávala mimo jejich území. Kdežto my jsme jako země i lidé a já jako příslušník své generace válku zažili. Principiálně jsem proti jakékoli válce, ale... Vždycky je nějaké ale.

Jaké ale?

Irák se od nacistického Německa liší jen vzdáleností kilometrů. Ta se však díky zběsilému technickému pokroku oněch šedesáti let, která od sebe dělí Hitlera a Husajna, vygumovala. Jsem zásadně proti válce, ale při projevech prezidenta Chiraka, kterého osobně znám, jsem se neubránil podezření, že Francie znovu nadřazuje národní zájmy nad jakékoliv jiné. Neustále se mi vnucuje vzpomínka na postoj Francie v čase Mnichova (1938). Dokonce v některých projevech zazněly téměř totožné věty, které jsme tehdy slyšeli v projevech francouzských politiků po podepsání Mnichova. Chci tím říci, že francouzské rozhodnutí není tak krystalicky čisté a morální, jak všichni prohlašují.

Pokud vím, tak Francii máte rád a jezdíte tam každý rok na dovolenou.

Vždycky jsem měl Francii, jejího ducha i její jazyk moc rád. Ta dovolená je splnění mého snu, a tam trávím jediný svůj krátký čas, kdy opravdu nepracuju a užívám si Francie. Přesto mě tam francouzská televize štve, jak se na vše dívá ze svého vlastního pohledu.

Jak?

Dám příklad. Zrovna probíhalo mistrovství světa v atletice a já se chtěl dozvědět, jak dopadl Železný, Formanová, která nota bene zrovna vyhrála. Nedozvěděl jsem se to. Ze zpráv, které nebyly krátké, jsem zjistil, že v běhu na 10 tisíc metrů byl francouzský běžec devětadvacátý, že do semifinále běhu na 400 metrů se dostali tito a tito Francouzi a Francouzky a že finále těsně uniklo francouzskému běžci něčeho. Kdo vyhrál, jsem se dozvěděl jen tehdy, když vyhrál Francouz.

Takže jaký je váš postoj k úderu na Irák?

Nechci to zlehčovat. Dovedu si představit, jak válka vypadá - zažil jsem ji jako kluk - a kolika životy nevinných se za ni platí. Neumím ale odhadnout, jaký by byl poměr obětí války k počtu těch obětí, které by přineslo pokračování Husajnova režimu. Řeči o tom, že Američané to dělají jen kvůli naftě, jsou podle mě především demagogické.

Proč?

Nemůže mě nikdo podezírat, že jsem amerikanofil, i když hovořím jejich řečí a mám tu zemi rád. A nejenom proto, že mám rád americkou literaturu, a někteří její autoři jsou mí přátelé. To mě neovlivňuje. Jen si myslím, že čím dřív Husajn skončí, tím bude méně obětí. Nedovedu odhadnout, jestli by to bylo válkou, nebo ne. Mám ale za to, že by to bylo válkou rychlejší a dokonce si myslím, že by přinesla méně obětí, než kdyby svět nechal Husajna dál vyjednávat jak na perském trhu ještě měsíce, během nichž budou jeho odpůrci mizet a umírat. Další nebezpečí vidím v tom, že by využil každé příležitosti podpořit jakýkoli teroristický akt, který by oslabil nejenom Spojené státy, ale i další země.

Takže prožíváte dilema.

Jistě. Vím, jak válka vypadá, otec přežil Osvětim. Navíc vždycky jsem byl zarytý antimilitarista. Dokonce se říkalo, že moji sbírku povídek Štěstí zakázali kvůli povídce Uniforma, která je vysloveně protiarmádní a protimilitaristická. Představitelé tehdejší lidově demokratické armády se jí cítili velmi dotčeni. Říkal mi to člen ústředního výboru KSČ spisovatel Josef Sekera, kterému, ač bolševikovi, se knížka líbila. I když jsem přesvědčen, že by ji zakázali stejně, protože jsem patřil mezi ty, kdo neměli v socialismu (a taky v jeho literatuře) co dělat. Nerad bych, aby to vypadalo, že se chovám alibisticky. Každopádně se přimlouvám pro nejrychlejší řešení.

Zpátky k literatuře. Jak se po volbách v PEN klubu cítíte jako staronový prezident? Co se změnilo?

Abych se přiznal, myslím, že prezidenta dělám až moc dlouho (od roku 1992 - pozn. red.). Nemyslím si, že jím jsem proto, že jsem nejlepší a vím, že řadu lidí ovlivnila skutečnost, že PEN klub jako mezinárodní organizace nedostává (a ani nemůže) od státu ani korunu a o shánění peněz se starám především já. Naším mnohaletým mecenášem je ICZ, a. s., což je společnost zabývající se internetem a počítačovou technikou. Mají skvělý vztah ke kultuře obecně, jsou - jak se teď říká - sofistikovaní, chovají se skvěle a my jsme jim velice vděčni a zavázáni.

Takže jste nenahraditelný?

Co je to za otázku? To určitě ne. (Smích.) Jsem si vědom, že jsem v historii PEN klubu nejdéle zvoleným prezidentem, že jsem předstihl i Karla Čapka, což mě zrovna netěší, protože Karel Čapek je v mnoha ohledech můj vzor a svým způsobem i rádce. Jsem si vědom, že PEN klub by měl pokračovat a jestliže patří mezi mé povinnosti pomáhat tomu jako jeho prezident, nebudu falešně říkat, že už nechci. Hlavní povinností je zviditelňování PEN klubu, jak se dá, ale ne za cenu inflace, což se snad daří.

Mluvíte o zviditelňování. Na valné hromadě Obce spisovatelů zaznělo několik hlasů volajících po navrácení, přesněji znovuzískání prestiže literatury. Jakou má podle vás literatura prestiž? Není výmluvný už fakt, že PEN klub nedostává téměř žádné prostředky? Že málokdo ví, čím tato organizace je?

Spíš než výmluvné je to symptomatické pro současnou politickou situaci a současné politické uskupení zvláště v parlamentu. Jednu věc ale vím zcela bezpečně. Není-li literatura schopna vykázat se svou úrovní, může se ztrhat, a prestiž mít nebude. Aby mohla vzniknout jakási díla, která by mohla prestiž podpořit, měly by se pro to vytvořit jisté podmínky. Aby se však mohly vytvořit, mělo by se o autorech vědět, zakódovat je do povědomí lidí. Aby se čtenáři pídili po tom, co je či teprve bude dobré.

PEN klub, respektive jeho Společnost přátel se proto usilovně a cílevědomě snaží, aby alespoň na svém "území" každý sudý čtvrtek (v poslední době už každý čtvrtek) a každý velikonoční i předvánoční týden (už deset let) nejen představoval nové rukopisy (a často i autory), ale aby se tak dělo i v součinnosti a souladu i s jinými obory kumštu, nejčastěji hudbou a výtvarnými počiny.

Tady je úloha PEN klubu, nebo ne?

Pravě že. Jedním ze smyslů (a poslání) PEN klubu je udělat pro šíření dobrého jména literatury maximum, to je zakotveno v chartě. Myslím, že nejen literatury, ale písemnictví obecně, že se to týká i překladů. Našimi členy jsou významní překladatelé, kritici. Spektrum členů nemůže být zúženo na iniciály PEN klubu, že to jsou básníci, esejisté, spisovatelé plus dramatici. I to byl důvod, proč jsem navrhoval, aby se naším členem stal například Bohumil Fišer. Patří mezi ty, kteří pro prestiž, pro dobré jméno literatury dělají mnohdy mnohem víc než řada píšících autorů. A to za cenu mnoha obětí. Vzpomeňme si na dobu, kdy se říkalo, že nastává kolaps české literatury, že zaniknou knihkupectví atd.

Takže prestiž je, jaká je.

Nebudeme si nic nalhávat, prestiž je, jací jsou autoři. Jakmile se objeví něco zajímavého (zmiňme třeba Hanu Andronikovu nebo Petru Hůlovou), čtenář to uvítá. Nevidím úroveň naší literatury nijak tragicky. Myslím si, že mladá generace v rozsáhlosti své kvality od nízké po vysokou dorůstá stejným způsobem, jako se to dělo o jednu či dvě generace dřív. Onehdy se mě kdosi snažil přesvědčit, že jsme měli v 60. letech mnohem víc dobrých spisovatelů než teď. Nemyslím si, že to je pravda - tehdy měli čtenáři větší zájem o českou literaturu, sám jsem to zažil a vím, že těch opravdu "dobrých" jmen bylo jen několik. Kromě toho do literatury přesahovali také autoři z předválečné republiky, Seifert a další, kteří nesli pochodně různých avantgard včetně katolické moderny, kterou - jak víme - komunistický režim pak zlikvidoval do koncentráků a Leopoldova. Přesto i jejich dílo - byť se zpožděním - přineslo a přináší své ovoce.

A dnes?

Nejprestižnějším autorem zůstává Škvorecký, zájem o Hrabala pomaloučku klesá. Není to proto, že by byl horší autor, ale že nakladatelé vydávání přehnali a trh byl přesycen. Každý si koupil Hrabala a má ho dost, má ho doma. To s kvalitou a prestiží samotného Hrabala nemá nic společného. Někteří čtenáři mají raději Viewegha, někteří jeho současníka Topola, to je naprosto přirozené.

Spíš jsem se pozastavoval, že ostatní odvětví našeho umění se nedovedou s literaturou propojit, aby společně učinili manifest ne slovy, ale díly. Čas od času se to děje. I když jsem kritik zoufale malého množství prostředků vkládaných do kultury, jsem přesvědčen, že systém grantů na ministerstvu kultury má svou váhu, má svou účinnost. Akce o Nejkrásnější knihu roku, Státní i jiné ceny za literaturu vykonávají své. PEN klub se k tomu připojuje každé dva roky Cenou Karla Čapka, ale na to nejde ze strany státu ani halíř (i tuto cenu hradí náš mecenáš - ICZ, a. s.). Podobně jako na Cenu Jaroslava Seiferta.

Od loňského roku existuje také Magnesia litera.

To byl také důvod, proč se téhle akce účastníme jako PEN klub prostřednictvím našich členů jako porotců, ať už na to má každý názor jakýkoliv. Na druhé straně jsme se tvrdě postavili proti snaze udělat v ČT Knihomola, což měla být obdoba knižního Kinoboxu (Knihoboxu?). Bylo to ale postaveno na komerční bázi, takže by se v pořadu objevovaly knížky jen toho nakladatele, který by si to zaplatil. Kdo by na to neměl, veřejně by neexistoval. Celá věc není uzavřena a budeme o tom ještě jednat. Vrátil bych se k Francii. Tam mají úžasnou tradici televizních besed o knihách, kdy každý týden je relace o nových titulech a dva, tři kritici nebo autoři se samozřejmě pohádají, ale knihám to pomáhá. Snad se podaří takový pořad časem vytvořit.

Takže si nemyslíte, že prestiž literatury upadá.

Ne, ani si nemyslím, že jediným měřítkem je míra úspěchu v překladu za hranicemi. I když mezinárodní Cenu Franze Kafky dostal právě Ivan Klíma, jemuž kritici vyčítají, že píše spíš pro zahraničí než pro doma. Jenže kritéria bývají taková, jací jsou ti, kdo čtou, i ti, kdo knihy posuzují jako porotci. Své čtenáře Klíma má, a jméno nemá jako autor podbízivý. A jestliže o něm rozhodli takoví odborníci na literaturu jako jsou pánové Demetz, Ranicki a další, o čemsi to vypovídá. Jejich zdůvodnění znělo, že Klíma udělal ve světě maximum pro prestiž české literatury i pro humanistické poslání literatury jako takové. U nás je míra úspěšnosti toho kterého díla stanovena spíš medii, která si vybírají své autory.

Vaše aktivity se ale neomezují jen na PEN klub.

PEN klub byl spoluzakladatelem Nadace (nyní Nadačního fondu) Alfréda Radoka, kde jsem se později stal předsedou. Profesními svazy jsem byl navržen do Rady státního fondu pro rozvoj kinematografie. A ukázalo se, že jestliže stojí v čele osoba veřejně známá, která si nebere servítky, vyvolá to politické tlaky. Ukázalo se to v posledních dnech, kdy parlament raději nezvolí celou radu a radši ji nenechá plnohodnotně fungovat, jen aby nezvolili mě (a Vladimíra Justa a další) jako "škůdce" české kultury. Kdybych byl sobecky osobní, měl bych jim vlastně poděkovat, protože se považuji za tvůrce a oni mi tak poskytují pro vlastní práci víc času. Mám před sebou plány na dvacet let a alespoň část bych jich rád ještě stihl. Ale jako správné a zdravé chování poslanců (uchylujících se k tajnému hlasování, aby si nikdo veřejně a jmenovitě nezadal) to nevidím.

Vydal jste nyní druhou knihu pohádek Povídačky pro Klárku, vzpomínku na věznění v 70. letech. Na čem nyní pracujete?

Na čtyřech stavech. S Hynkem Bočanem děláme scénář seriálu podle mého románu Přelet pro televizi, dokončuji knihu novel pro Markétu Hejkalovou, kterou jsem slíbil už loni, ale neměl jsem síly ani čas. Při příležitosti pražského knižního veletrhu vyjde s jejím svolením jedna novela jako bibliofilie u nakladatelství pana Beneše Bonaventura, chystám pro nakladatelství Meandr knížku, kterou jsem psal staršímu synovi z kriminálu, a čtvrtým "stavem" je spolupráce s režisérem Nikolajevem na technickém scénáři mého literárního scénáře podle titulní povídky sbírky Štěstí.