Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se poprvé rozhodl složit hudbu k filmu?

Jsem filmový fanda a myslím si, že v mém uměleckém vývoji bylo po čtrnácti letech studia hry na klavír přirozené, že mi jednoho dne začala být málo jednoduchá rocková hudba, kterou jsme dělali.

Jednoho dne v sedmašedesátém za mnou přišel režisér Pavel Juráček a zeptal se mě, jestli bych mu nechtěl zkusit udělat hudbu k filmu Každý mladý muž.

Hlavní roli v něm hrál Pavel Landovský, ovšem největší raritou byl budoucí prezident Václav Havel, který hrál pacienta na vojenské marodce.

Byl to takový naturalistický film spadající do tzv. české vlny, jejíž součástí byli režiséři Juráček, Němec, Forman a řada jiných talentovaných lidí. Většina z nich v osmašedesátém roce odešla do světa.

Jak práce dopadla?

Zcela nedávno jsem ten film viděl v pražském kině Aero. Chvílemi jsem si říkal, že bych dnes už takovou hudbu ani nedokázal natočit, protože jsme tenkrát pracovali s velmi primitivními prostředky. O filmové hudbě jsem neměl ani páru, teprve poté jsem se začal zajímat o techniku a způsob nahrávání.

Myslím si, že nejlepším rádcem mi tehdy byl slavný skladatel Liška. Dodnes mu vděčím za to, že mi odhalil několik principů, jak dosáhnout určitého výsledku.

Jaké principy to byly?

Na skládání filmové hudby neexistuje žádná škola. Jsou určité metody, ale své know-how vám nikdo nesdělí. Každý si na to musí přijít sám. Všechno, co mi pan Liška řekl, platí dodnes. Jeho slova jsem si zapsal zlatým písmem. Vyprávěl mi o návodech, jak režisérovi nezkazit film, naopak ho ještě povýšit.

Nejlepší rada, kterou jsem od něho obdržel, byla, abych se díval na staré americké filmy, pro které psali geniální skladatelé, kteří uměli hudbu použít na správném místě. Měl jsem poslouchat a dívat se, jakou funkci hudba ve filmu má.

Vymyslel jste vy sám někdy nějaký princip, který používáte a který se stal poučkou pro vaše následovníky?

Myslím si, že jsem ve scénické hudbě nevymyslel nic nového a nikam jsem ji neposunul. Za zmínku ale určitě stojí můj úspěch v Německu se seriály pro děti. Nepsal jsem ke kresleným filmům hudbu infantilní, jak bylo zvykem. Přistupoval jsem k dětské duši stejně, jako k dospělému člověku.

Proslavila vás hudba k filmu Noc na Karlštejně z roku 1973. Proč byla podle vás tak úspěšná?

Práce na Noci na Karlštejně byla ovlivněna šťastnou konstelací hvězd a nadšením všech zúčastněných. Režisér Zdeněk Podskalský byl velká osobnost, velice vlídný člověk. Dokázal kolem sebe vytvořit takovou atmosféru, že by se pro něho všichni na place i v technických profesích rozkrájeli. Velmi dobře jsem si s ním porozuměl i já.

I když je Noc na Karlštejně nazývána muzikálem, jde spíše o hudební film. Muzikál jsem z ní vytvořil až letos. Jeden můj kolega říká, že když vidí filmy, ke kterým napsal před deseti patnácti lety muziku, tak ho hanba fackuje. Můj cíl je psát hudbu tak, aby za pár let nebyla směšná kvůli tomu, že jsem použil něco, co jsem neměl.

Přesto, vzpomenete si na nějaký film, za jehož hudební složku se dnes stydíte?

Vzpomínám si na jednu scénu z Vorlíčkova filmu Smrt si vybírá. V hlavní roli měli být původně taxikáři. Za minulého režimu byli ale považováni za mafiány. Ve scénáři stálo, že při vraždě jednoho z nich se spojí všichni ostatní, aby si celou záležitost vyšetřili sami. Na Barrandově to ale někdo zakázal a bylo to přepsáno na pošťáky.

Když pak tedy pošťáci kdesi na Smíchově v Praze honili vraha a já ve snaze tomu pomoct napsal velmi čilou rockovou muziku a používal jsem prostředky, které odpovídaly rychlosti taxíků, ale ne pošťáckých vozů, zalézal jsem vždycky pod zem.

Měl jste někdy pocit, že byste hudbou k nějakému filmovému dílu předběhl dobu?

V seriálu Návštěvníci se mi povedlo udělat na svou dobu nebývalou hudbu za použití syntezátorů a rockového střihu. Když si ji dnes poslechnu, vůbec nemám pocit, že bych to chtěl dnes udělat jinak, nebo že bylo něco špatně.

A vůbec si nemyslím, že by bylo něco špatně v Noci na Karlštejně. Když se jedná o hudbu dobovou, což mám nejraději, stárne nejpomaleji. Pracujete-li s muzikou, která je historicky nějak uzavřená, nemůžete zpravidla udělat chybu.

Nejobtížnější je dělat film ze současnosti a snažit se pracovat se stylem, který je momentálně tzv. in. To se často nevyplácí.

Na Noci na Karlštejně jste spolupracoval s textařem Jiřím Štaidlem. To byla také dobrá konstelace?

Jiří Štaidl byl v té době můj nejlepší přítel. Bohužel pár měsíců po premiéře Noci na Karlštejně se nešťastně zabil v autě. Myslím si, že těm písním strašně pomohl, protože některá již vymizelá slova, která společně s režisérem Podskalským vyhledávali já nevím kde, byla nesmírně osvěžující.

Používali často staročeštinu - sudlice, palcáty. Již zaniknuvší čeština se krásně spojila s muzikou, která ozvláštnila texty natolik, že to nevypadlo příliš současně.

Napovídáte textařům?

Jak kterému. Když vymyslím nějaký motiv, snažím se jim vysvětlit, jak jsem to myslel. Hudba umí vyjádřit emoci, ale protože je abstraktní, těžko vyjádří to, co slovo.

Pokouším se vždycky s textaři domluvit na určitém místě, kterému se říká hlava šlágru. V písni je nejpodstatnější a patří tam slogan. Mám rád silné a jasné slogany, které jsou signálem pro to ostatní. Text může být komplikovaný nebo naopak sdělný, ale slogan tam musí být. V tom byl právě Jiří Štaidl výborný.

Dlouhá léta jsem dělal se Zdeňkem Borovcem, který byl jako básník obsahově geniální. Vždycky mi u něho ale trochu vadilo, že jeho texty mohly mít klidně tři názvy. Míval v nich tři silná místa. Štaidl byl jednodušší, neříkám že méně sdělný, ale rozhodně měl čich pro slogan. A slogan je znakem jakéhokoli šlágru.

Který ze sloganů ve vašich písničkách je váš?

Vybavuji si jednu z úplně posledních písní, které jsem napsal pro rockera Petra Koláře. Jmenuje se Ještě, že tě lásko mám. Na tom sloganu jsem postavil refrén. Pomáhal jsem si tím, a nakonec se ta věta nezdála špatná ani textaři Petru Šiškovi, který mi řekl, že ho použije.

Nechávají režiséři hudbu ke svým filmům pouze na vás?

Režisér Vorlíček nechával hudbu pouze na mně. V podstatě vždycky jenom řekl, jak by si to představoval, a pak už jsem to měl ve svých rukou. Naopak spolupráce se zesnulým režisérem Petrem Schulhoffem, synem slavného skladatele Ervína Schulhoffa, pro mě byla utrpením, protože mi dokonce diktoval, jaké nástroje mám použít.

Dneska jsem mu ale vděčný, jelikož mě donutil napsat minutu a půl trvající toccatinu, kterou hraje herec Bláha Janě Brejchové ve filmu Hodíme se k sobě, miláčku? Musím přiznat, že jsem na ní dělal asi dva měsíce. Samotnou scénickou hudbu jsem měl hotovou za tři neděle.

Býváte označován jako hitmaker, tvůrce evergreenů. Existuje recept, podle kterého lze stvořit hit na objednávku?

Žádný hit na světě není otázka nahrávací techniky. Ta může pomoci jenom k lepšímu zvuku. Míníte-li skladatelskou techniku, pak je to opět otázka nějakého desatera nebo padesatera.

Všude kolem ve všech oblastech lidské činnosti existují návody. Když je nerespektujete, nepostavíte nikdy dům nebo nenapíšete muzikál.

Co si při skládání nemůžete dovolit?

Napsat muzikál, který končí tragicky. To si může dovolit opera, což je daleko dramatičtější žánr. Muzikál musí končit pozitivně. To je poslední bod z muzikálového padesátera. Hovořím samozřejmě o divácky úspěšných věcech.

Vedete si statistiku svých úspěchů a neúspěchů?

Bude to znít velmi nepopulárně, ale odraz úspěchu a neúspěchu vidím v prodeji nosičů, vstupenek a ve finančních výsledcích. Jak můžu ve chvíli, kdy si sednu k nástroji, donutit lidi, aby se přijeli z druhého konce republiky podívat na mé dílo a vrátili se třeba ještě čtrnáctkrát? To nejde.

A pokud jde o neúspěchy, všichni slavní skladatelé mají díla nesmrtelná i propadáky. Myslím si, že kdyby byl člověk jenom úspěšný, ve fungování světa by bylo něco špatně.

Na čem nyní pracujete?

Už třicet let spolupracuji s textařem Michaelem Kunzem, který žije napůl v New Yorku a napůl v Hamburku. Přeložil mi například muzikál Drákula do té nejlepší němčiny, jakou jsem si mohl představit. Získávám od něho spoustu nezištných rad, které nepředávám dál. Je to ten návod, který jste po mě chtěl vědět.

Nedávno byl dokončen film Milenci a vrazi, k němuž začínám psát hudbu. Pracuji dál na seriálu Rodinná pouta, ze kterého vyjde soundtrack, a velmi silně uvažuji o nabídce Michaela Kunzeho k dokončení nového muzikálu. Jmenuje se Rasputin a pětačtyřicet minut už mám hotových.

Dobrý muzikál ale vzniká třeba pět let a já tomu chci dát čas. Nadále přitom hlídám muzikál Drákula, který v současné době díky Kunzeho textům jezdí po Německu. Předtím byl uváděn ve Švýcarsku a ještě předtím hovořil rusky, korejsky a polsky.

A písničky?

Kromě nedávného duetu pro Karla Gotta s Martinou Balogovou jsem deset let nenapsal novou píseň. Když něco dělám, chci, aby to byla součást něčeho. Na mysli mám muzikál či filmovou hudbu, audiovizuální projekt nebo jiný trh.

V poslední době jsem vypustil jednu novou píseň do Kanady. Je na desce nové kanadské hvězdy, zpěváka Bernarda, a teď čekám, jaký bude mít ohlas.