Článek
Jak jste vůbec získal vztah k hudbě?
Táta pochází ze Spojených států. Když jsem byl malý kluk, pořád mi pouštěl Boba Dylana, Neila Younga, Simona a Garfunkela a podobné hudebníky. Pamatuji si dlouhé jízdy autem, při kterých jsme poslouchali hudbu z kazet. Myslím, že kouzlo hudby jsem začal vnímat během nich. Když mi pak bylo sedm, začal jsem hrát na kytaru. To jsem si zamiloval. Deset let jsem se učil klasickou hru na kytaru. Pak jsem začal psát vlastní písně.
Vaše první album Wicked Man’s Rest z roku 2007 jste nahrál s kapelou. Co vám na tom nevyhovovalo, že jste se pak vydal na sólovou dráhu?
Nešlo tolik o to, že by mi to nevyhovovalo. Pět let jsme byli kapela, nahráli jsme album, do kterého jsme vložili hodně lásky. Zúčastnili se toho fantastičtí muzikanti, z nichž někteří jsou moji nejlepší přátelé dodnes.
Dostali jsme se ale do fáze, kdy měla část kapely malé děti a nemohla jezdit na turné tolik, jak jsem potřeboval já. Nebylo to tak, že bych chtěl opustit kapelu jako takovou. Ten stav ale nevyhovoval nikomu z nás.
Když se ohlédnu, považuji to za dobré rozhodnutí. Umožnilo mi to pracovat daleko spontánněji, byl jsem mnohem mobilnější.
Navíc mé hraní na ulici začalo také v jednom člověku. Byla to dlouhá cesta, ale nic bych nezměnil. Hodně mě to naučilo.
Zatímco alba stále nahráváte s dalšími muzikanty, na pódiu jste byl v posledních letech většinou opravdu jen vy sám s kytarou.
Ano, tak to je už sedm nebo osm let. Je pravda, že příležitostně s nějakou kapelou vystoupím, avšak to opravdu jen občas.
Vaše koncerty jsou charakteristické tím, že skvěle komunikujete s publikem. To jste se naučil, když jste hrál na ulicích v celém světě?
Řekl bych, že ano. Ulice vás naučí, že nemůžete být arogantní a hrát si sám pro sebe. Lidi by vás jednoduše ignorovali. Musíte se snažit je zapojit a vtáhnout do hudby. Když jdu na cizí koncert, také si přeji, abych se cítil vítán.
Chci cítit, že umělec nebere lidi pod pódiem jako samozřejmost. Hrát tisícům lidí je něco, co předčilo mé sny. Snažím se, aby to lidé na každém koncertu věděli. A důležité je, abych si to sám stále uvědomoval a nezapomněl na to.
Na Colours of Ostrava, kde spolu hovoříme, jste vystoupil na obrovském pódiu. Jaký je pocit být na něm sám?
Je to děsivé, někdy cítím úzkost. Moc o tom radši nemluvím, ale je pravda, že obzvlášť po delší pauze to může být náročné. Například tento víkend jsem hrál na třech velkých festivalech. Předcházelo tomu hraní na ulicích po celé Evropě. Tam také někdy přišlo třeba pár set lidí, ale přece jen panovala uvolněná atmosféra.
Když jsem pak hrál na prvním z těch festivalů, byl jsem velmi nervózní, přestože jsem už podobný koncert absolvoval tisíckrát.
Do České republiky jste přijel ráno před koncertem. To jste, předpokládám, žádné pouliční vystoupení nestihl?
Bohužel. Jednou to ale určitě přijde. Jsem si jistý, že Praha je na to jako dělaná.
Rozhodně. Třeba na Karlově mostě by se vám určitě hrálo skvěle.
Děkuji za tip. Příště to snad vyjde.
Nestává se dnes při vaší popularitě, že vám posluchači na ulici přerostou přes hlavu?
Naštěstí ne, i když nejméně se zastavilo asi čtyři sta lidí. Dneska musíme tyto věci víc organizovat. Domluvit se s radnicí a zajistit bezpečnost. Je to jiné, než to bývalo. Důležité je si udržet stejný přístup. Pořád je to zábava.
Váš největší hit Let Her Go dosáhl miliardy zhlédnutí na YouTube. Vy jste člověk, který dbá na osobní kontakt s publikem. Co pro vás tak obrovský úspěch ve virtuálním světě znamená?
Je to druhý konec spektra. Mám pocit, že žiju trochu jako na horské dráze. Vjednu chvíli hraju někde na rohu a je to velmi osobní a přímé. Dívám se lidem do očí a slyším, jak zpívají.
Na druhou stranu mám píseň Let Her Go, která se změnila v neuvěřitelnou monstrózní písničku s miliardou zhlédnutí. Snažím se prostě existovat v obou těch světech. Je to zvláštní.
Jste smířen s tím, že budete píseň Let Her Go nejspíš zpívat do konce života?
Jistěže ano. Moc nechápu umělce, které znudí jejich vlastní největší hity. Let Her Go mi otevřela mnoho dveří. Není to má nejoblíbenější vlastní skladba a ano, občas ji prostě jen jednoduše zahraji.
Ale pro lidi mnoho znamená. Obletěla svět a napojila se na mnoho duší. A to nejen těch, kteří rozumí anglicky a chápou každé slovo. Dostávám vzkazy z Filipín, z Keni, z Ruska, odevšad. Let Her Go je píseň, které rozumí každý. Když se vám povede v životě něco takového vytvořit, je to úžasné.
Jaká je tedy vaše nejoblíbenější?
Mění se to. Vždycky to jsou nové písně. Člověk u nich při zpěvu procítí každé slovo.
Když zmiňujete nové písně, je třeba promluvit o nové desce. V září vyjde vaše sedmé sólové album Young as the Morning, Old as the Sea. Prý bude tentokrát víc než vztahy inspirované krajinou. Je to tak?
Ne že bych někam cíleně jezdil, abych se inspiroval tím místem. Ale hodně cestuji a každý volný moment vyhledávám přírodu a ticho. To mé psaní ovlivnilo.
Vždy jsem psal velmi konkrétní příběhy o lidech. Na novém albu jsou témata širší a univerzálnější. A ano, bude i o krajinách, které jsem navštívil.
Zatímco mnoho světových kapel směřuje nahrávat do Velké Británie nebo Spojených států, vy jste šel opačným směrem. V minulosti jste nahrával v Austrálii, poslední desku jste zaznamenal na Novém Zélandu. Proč?
Já vím, zdá se, že všechno dělám naopak, ale není to účel. Má práce mě vede podivnou a naprosto nádhernou cestou. Do Austrálie vždy směřuji, když je v Evropě zima a nedá se tu hrát venku. Jedu za sluncem. Potkal jsem tam producenta Chrise Valleja, se kterým jsem nahrál All The Litlle Lights. Od té doby jsem s ním pracoval, protože si skvěle vyhovujeme. Má v Sydney fantastické studio. Už déle jsme ovšem měli chuť posunout se do jiného prostoru. Jednou už jsem na Zélandu nahrával. Jenom jeden den, ale zamiloval jsem si to tam. Nyní to byla jasná volba.
Co pro vás nové album znamená?
Dohromady s prvním kapelovým albem je to už má osmá nahrávka. Jsem na ně pyšný, opravdu se mi líbí. Na každé další desce se člověk snaží poučit z předchozích chyb. Pokud to jde, snažíte se být lepší. Young as the Morning, Old as the Sea jsme nahrávali odlišným způsobem. Obvykle vše hodně kontroluji, nyní jsem se toho brzy vzdal. Představil jsem ostatním své písničky a nechal každého dělat svou práci. Mám pocit, že výsledkem je, že do toho muzikanti vložili svá srdce. Hodně jsem se díky tomu naučil.
Stejná kapela se mnou pojede na turné k novému albu, uvidíte ji tedy i v České republice.
Výtěžek z minulého alba Whispers II jste věnoval na projekt organizace UNICEF, který pomáhal podvyživeným dětem a jejich matkám v Libérii. Proč jste si vybral tento projekt?
Na tuto kampaň se tehdy lidé z UNICEF soustředili. Měli velmi konkrétní cíle a zdálo se mi, že by tam ty peníze mohly opravdu pomoci. Věděl jsem, kam půjdou. Doufám, že se tam jednou i podívám, zatím se mi to bohužel nepovedlo. Vybrali jsme částku, která nezmění svět, ale snad pomůže místním dětem k lepšímu startu do života.
Někteří lidé byli tím, že jsem daroval peníze právě této organizaci, trochu otrávení. Měli pocit, že jsou lepší způsoby pomoci. Jistě, vždy jsou, ale já jsem muzikant a netrávím život studováním neziskovek a charit, neznám to tak dobře. Píšu písničky. Když jsou úspěšné, pomůžu penězi, které ty písně vydělají.
V sedmnácti jste opustil školu a začal se naplno věnovat hudbě. Doporučil byste mladým muzikantům podobný postup?
To si pište, že ano! V té době to bylo těžké rozhodnutí. Máma to špatně nesla a já ji chápu. Přišel jsem za ní v sedmnácti a řekl, že už nechci chodit do školy, protože chci být muzikant.
Pokud však odchod ze školy není jen omluvou pro flákání, pokud upřímně víte, že chcete dělat něco jiného, je to dobrý nápad. Já jsem věděl, že zůstávat ve škole je ztráta času, a to nejen pro mě. Věděl jsem, do čeho chci vkládat energii, tak proč zůstávat v zajetých kolejích? Pro mě to zafungovalo. Nevím, jestli je to nejlepší cesta pro každého, ale pokud víte, co chcete, a vidíte způsob, jak to získat, jděte do toho.