Činoherní předloha Eugéna Scribea a Ernesta Legouvéa patřila v 19. století k vděčným titulům velkých heroin, jimž role legendární tragédky umožnila blýsknout se v dramatu plném vášně, zrady a deklamačního mistrovství, to vše v slušivé rokokové ambaláži.

Cilea dal tuto šanci operním primadonám, které skrze jeho emocionálně vypjatou a pěvecky náročnou hudbu uplatnily nádheru svých hlasů. S titulní rolí měřily své síly Maria Callasová, Magda Oliverová, Renata Tebaldiová, Joan Sutherlandová či Montserrat Caballé.

Je proto přirozené, že Národní divadlo dalo stejnou šanci i Evě Urbanové, která Adrianu zpívá v alternaci s německou sólistkou Maidou Hundelingovou.

Přesvědčivá Eva Urbanová

Urbanová v titulní roli předvedla imponujícím způsobem široký výrazový rejstřík svého dokonalého hlasu, od riskantních, leč suverénně znějících pianissim až po dramatické furioso. Zvládla i náročnou a pro postavu Adriany klíčovou mluvenou pasáž v pečlivě vypracované italštině.

Pokud v jejím, jistěže obdivuhodném výkonu něco chybí, pak je to vyjádřitelné slovy, které o Adrianě zpívá Michonnet: "Je tak prostá, tak hluboká a lidská..." Bez této kvality se sebelepší výkon ocitá na nebezpečné hranici pouhé exhibice, byť skvělé pěvecké techniky.

I pro ostatní role našli v Národním velmi kvalitní obsazení. Barevný mezzosoprán ukrajinské mezzosopranistky Aliny Guriny ladil dobře s intrikující i vášnivou Kněžnou z Bouillonu, ochotnou i k vraždě své sokyně. Hraběte Maurizia, o něhož v tomto milostném souboji jde, zvládl na vysoké pěvecké úrovni ruský tenorista Oleg Kulko.

Přesvědčivý pěvecký i herecký výkon podal Roman Janál, který citlivě vystihl tragikomickou polohu Michonnetovy skrývané lásky k Adrianě. Dramatickou polohu komediálně vylehčila dvojice Knížete z Bouillonu a Abbého z Chazeuil v podání Luďka Veleho a Jaroslava Březiny. S Cileovou hudbou si dobře rozuměl i orchestr pod taktovkou hostujícího Petera Ferance.

Atmosféru dotváří efektní výprava i dramaturgie

Koprodukční inscenace měla premiéru v dubnu v německém Erfurtu. Pro tamní i pražské nastudování se režisér Jiří Nekvasil a scénograf Daniel Dvořák s kostýmní výtvarnicí Lucií Loosovou nechali inspirovat pompézností rokoka i divadelního dějiště, které podtrhuje nejen dramatické nasvícení "prken, jež znamenají svět", ale i řady diváků, visících hlavou dolů nad aktéry.

To, že převrácenému publiku ve vypjatých momentech rudě svítí oči, je efekt, připomínající světélkující "scarpiovské" psy Morávkovy Tosky, stejně jako groteskní stylizace kostýmů a ostře barevné plochy odkazují na Wilsonovu inscenaci Janáčkova Osudu, jako by Nekvasilova režie šla záměrnou cestou "postmoderních" citací.

Adriana Lecouvreur se zapíše do paměti výrazným výtvarným gestem a suverénními pěveckými výkony, nicméně sdělit herecky dopracovaným a jevištně přitažlivým způsobem komplikovaný dramatický příběh se ale režiséru Nekvasilovi tentokrát příliš nezdařilo.

Je dobře, že dramaturgie Národního divadla zaplnila inscenací Adriany další bílé místo v mapování světového repertoáru, byť seznámení s dílem dá asi zapravdu praxi, která z něj uvádí jen efektně napsané árie.

Ve srovnání s operami, jež vznikly ve stejném období, jako je Straussova Salome, Pucciniho Tosca či Janáčkova Její pastorkyňa, patří Adriana Lecouvreur přece jen už minulosti.

Francesco Cilea: Adriana Lecouvreur
Dirigent Peter Feranec, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Lucie Loosová, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Pavel Petráněk. Inscenace vznikla v koprodukci s Theater Erfurt.
Česká premiéra 23. 9. 2004 v Národním divadle.