Jak jste se dostal k Ježkově muzice?

Už v dětství. Rodiče měli desky a kazetu s písničkami Voskovce, Wericha a Ježka. Nevěděl jsem, co to je, ale byly hodně chytlavé. Poslouchal jsem je stále dokola. Naši si všimli, že se mi líbí, a pustili mi filmy s Voskovcem a Werichem, které se mi také líbily. Texty písní i dialogy znám dodnes nazpaměť.

V pubertě přišel rock a další žánry, až jsem se dostal oklikou přes blues k jazzu. A v pětadvaceti jsem byl v USA a přednášel na univerzitě v Pensylvánii, kde jim přišlo kuriózní, že Evropané hrají jazz. Ptali se ten na náš. Já si uvědomil, že jsem poslouchal Ježka, což byl špičkový jazz své doby.

FOTO: Petr Horník, Právo

Hudebníci říkají, že jeho skladby nejsou jednoduché. Jak se na to díváte vy?

Je to otázka pojetí. Původně jsem uvažoval třeba o nastudování jeho koncertu pro dvoje housle. Dal by se hrát na dvě kytary, ale nakonec jsem zvolil jinou cestu. Vzal jsem písničky a interpretuji je vlastním způsobem. Takže s jeho orchestrací pro kapelu se ani nepotkávám. Snažím se do toho spíš vložit kus vlastní osobnosti.

Jak vznikala skladba Left Too Soon?

Víc než jeho hudebními nápady je inspirovaná pocitem, který jsem měl z Ježka z člověka, když jsem si o něm přečetl všechno, co je jen možné. Je vyjádřením lítosti, že nežil tak dlouho, jak by si zasloužil, že se mu nedostalo uznání za života a že neměl dostatek volnosti pro tvorbu. Je to sice smutná skladba, ale on byl veselý a optimistický.

Rád bych v té souvislosti poděkoval vydavateli Petru Markovi, který hodně pomáhá českému jazzu. Na albu se podíleli Lukáš Martínek a Matouš Godík, Jan Pohribný fotil v Ježkově Modrém pokoji, kam se lze v pražské Kaprově ulici každé úterý odpoledne podívat. Na desce jsou i tři duety, proto se na ní podíleli i Robert Balzar, Tomáš Mika a David Dorůžka.

Učíte na workshopech v USA, Evropě i Austrálii. Jak jste se dostal k pedagogické činnosti?

Nechci být pedagogem naplno, baví mě to jako doplňková disciplína. Každý z nás měl učitele, kteří mu dali cosi víc. Já vůči nim cítím určitý dluh a chtěl bych to vše poslat dál. Když jsem skončil Vyšší odbornou školu Jaroslava Ježka, dostal jsem nabídku tam hned učit. Oslovili mě i z Pražské jazzové dílny, a to mě moc bavilo. Byl to definitivní impuls, abych se víc ohlížel v tomto směru. Jakmile se sejdou lidé, které baví jazz, chtějí se v něm zdokonalit a vznikne báječná atmosféra. Zjistil jsem, že mě to baví.

Komu ze svých učitelů jste nejvíc zavázán?

Z učitelů kytary na mě měli zásadní vliv Petr Zelenka, který snad teď žije v Jižní Americe, a David Dorůžka, žijící v Praze. Prvním mým učitelem byl Josef Kůstka, beatový kytarista, který mi dal základy. Také jsem se hodně naučil od muzikantů, se kterými jsem hrál. Od Najponka, Ondry Pivce, Briana Charettea, Adama Nussbauma, Jaye Andersona, Bobbyho Watsona. Pro mě to jsou zásadní lidi.

Hudba, tedy i jazz, spojuje lidi po celém světě. Jakou s tím máte zkušenost?

Jazz je mezinárodní jazyk. Máme veliké štěstí, že můžete přijít kamkoli a najdete dobré muzikanty, kteří s vámi mají mnoho společného. Je to až neuvěřitelná vstupenka do světa.

Jistě jde o mezinárodní jazyk, ale rozdíly asi přece jen existují.

I prostřednictvím hudby vnímáte jisté kulturní rozdíly. Vidíte, jak se lidé liší, jak je formuje prostředí, ve kterém vyrůstají. Naučíte se chápat, jak jste určován vlastní kulturou, ve které jste vyrůstal. Teprve když je člověk na cestách konfrontován s jinými kulturami, tak vlastně zjistí, v čem žije. Dokud nemá srovnání, není si toho vědom.

Třeba Austrálie je geograficky vzdálená, ale politicky a kulturně patří k západnímu světu. A člověk vidí, jak jsou lidé určeni pojetím svobody, jak si váží sami sebe, jak spolu komunikují, jak si nezávidí. Poprvé to pro mě byl šok. Dodnes cesty vnímám jako určitou terapii.

Čeho si z tohoto pohledu na české kultuře nejvíc vážíte?

Měl jsem doteď na mysli kulturu jako životní způsob, zvyky, které máme. Je vidět, že kultura je díky historickému vývoji součástí našich životů ve větší míře, než je jinde zvykem. Třeba v Americe nebo Austrálii kultura není tak stará a byla určována tím, že lidé museli mít pokryté základní potřeby. Uvědomil jsem si, jak moc jsme obklopeni úžasnou architekturou, kulturním dědictvím. Třeba možnost jít každý den na výstavu, koncert, operu, balet, projít se starobylým městem, číst úžasné knihy, to vůbec není samozřejmost. I kvůli tomu se k nám stěhuje plno lidí.