Autor je známý také svými performancemi nazvanými např. Football Haiku, Not Books But Reading, Sewing Circle and Renga Days. Nyní působí v Yorkshirském Sculpture Parku (www.ysp.co.uk).

Jste básník, výtvarník, fotograf. Soubor vašich textů vyšel například v obrazové knize Fotbalová haiku, kde jsou básně napsané na tričkách vyfotografovaných dětských fotbalistů. Co představují fotbalová haiku?

Víte, Skotsko je malá země, která kdysi bývala velmi dobrá ve fotbale. Kdeže ty loňské sněhy jsou... Ale k věci.

Zajímám se o každý druh formálně ustálené poezie, který může být dnes srozumitelný pro širší publikum, tedy například o haiku, ale i o rengo. Zkouším, jestli mohou být použity pro současný svět.

Mám zároveň rád fotbal, tedy raději jej hraju, než abych se na něj stále dokola díval v televizi. A líbí se mi hledat vztah mezi hrou a poezií. Hry, ať už fotbal nebo třeba haiku, mají cosi společného, pokud jde o určitý moment vnímání. 

To se skoro nechce věřit.

Ale přesto najdete mnoho podobností. Když sledujete kopanou v televizi, všimnete si, že dnes mají hráči ve zvyku poté, co vstřelí gól, svléknout si dres a pod ním odhalit tričko s nějakým nápisem nebo krátkým vzkazem.

Používají svoje tělo, aby na něm umístili a nesli vlastní stručné sdělení. Jako by šlo o haiku, jak jsem to já dovedl do důsledků ve své knize. 

To se dostáváme na hranici populární či masové kultury a staré básnické formy. A mluvíme o tom, jaká je role poezie, jak ji ještě psát a jak prezentovat?

Fascinuje mě, jak se může setkávat vysoká a nízká kultura, aniž by obě musel člověk nějak předpojatě hodnotit. Když vidíte, jak kopou děti nebo přátelé v parku - nemyslím teď fotbal na profesionální úrovni -, neubráníte se pocitu, že jste svědky strhující spontánní kreativity.

Děti napodobují své idoly, hráči vymýšlejí kličky a narážečky. Nejde tam jenom o to za každou cenu vstřelit gól a porazit soupeře. Chtějí se pobavit, zahrát parádní akci. Hráči spolu komunikují zvláštním jazykem, jak na sebe vzrušeně a úsečně volají, aby si třeba řekli o míč: Nahrajmi, vystřeluž, naražmi, vracejse...

I poezie může být velmi formální a ustálená, ale stejně tak neformální, přátelská. Mě nezajímají jenom samotné básnické formy, ale ani jenom fotbal. Ale to, jak vnímáme náš svět okolo sebe, jakým způsobem a jakými "verši". Jak se v našem okolí různé formy poezie a umění spojují, jsou synkretické, řečeno s Wagnerem.

Poezie žije v takovém širokém prostoru, zatímco próza představuje formální popis. Básnictví je podle mého názoru blízké fyzické aktivitě hry. Vzpomněl bych tady například vašeho krajana a básníka Jiřího Koláře s jeho konkrétní poezií. On mě mimo mnoha jiných celkem podstatně ovlivnil. 

Jste autorem přírodního, urbanistického konceptu Avantgardní anglická krajina v Yorkshirském Sculpture Parku. Co to je?

Mně se v první řadě líbil ten název. Vlastní jméno Anglie je spojeno s čímsi tradičním, a když ještě k tomu přiřadíte krajinu... A najednou to dáte do souvislosti s čímsi avantgardním, začne to mít grády, jen si něco takového představte.

Můj projekt se snaží prezentovat zvláštní park, který spojuje tradiční prvky krajiny s čímsi novým a hledá poezii, jaká z toho vzniká. 

Pocházíte ze Skotska, ale přestěhoval jste se do severoanglického města Newcastlu. Proč jste odešel?

Já jsem vyrostl na venkově a nechtěl jsem skončit v Londýně, ale v menším městě, které může být zároveň inspirativní, osvěžující a ne tak megalomanské.

Přál bych si žít v republice, kde by byly více posilněny regiony, abyste cítil jejich svérázy a odlišnosti. Británie je naopak příšerně centralizovaná země.

Ale k odchodu ze Skotska. Myslím si, že sdílíme v čemsi podobný osud s vámi. Osud malého státu. Rovněž jsem si prošel tím, že jsem se snažil vracet ke kořenům a prožíval své skotství a definoval si vlastní kulturu.

Ovšem na druhé straně hrozí, že se nám domov stane vězením, klaustrofobním prostředím, z něhož není úniku. Nacházíme se totiž v obklíčení dominantních sousedů a musíme bránit vlastní identitu.

Koneckonců, hlavně kultura vytváří hranice a já jsem si jednoho dne uvědomil, že toužím tyhle hranice také překročit. Je pro mě důležité být Skotem, ale stejně tak jsem zatoužil se vymanit z toho malého území. Proto sahám i po básnických formách, jako je haiku, jež je známé na celém světě.