Kompletním průvodci idiota po Slam Poetry o ní Smith píše: "Jde o experimentální uvádění poezie, při němž chrlená slova divoce víří ve vzduchu, vystupují na bar a tančí mezi lahvemi. Vyklouznou pod dveřmi ven, zastaví se na ulici u lavičky a unikají směrem na západ od Chicaga. Daleko do deštných lesů, v nichž taje šeptání jazyků ohniště, sycených prudkými nárazy protáhlých slabik, vět a úryvků rukopisů. Verši, jež elektrizují noc..."

Co to je Slam Poetry a od čeho je odvozeno toto pojmenování?

O úplných začátcích můžeme mluvit v souvislosti s chicagským jazzovým klubem Get Me High Lounge v roce 1985. Definice Slam Poetry říká, že jde o předvedení literární poezie na scéně. Spojuje se v ní umění psát poezii s dovedností vystupovat na jevišti, tato básnická performance má blízko k herectví a vůbec ke všem dramatickým formám.

Samotné úsloví mě napadlo, když jsem mluvil s jedním novinářem a on se mě ptal na název. Anglické slovo slam má kladné i záporné významy a já jsem měl na mysli hlavně slam dancing z punku.

Sloveso slam ale původně znamená prudce zavřít dveře. V baseballu se také říká Grand Slam, když se hráči na pálce podaří odpálit Home Run a všechny mety jsou obsazené. V takovém případě všichni čtyři hráči v poli doběhnou na základní metu a udělají čtyři body.

Grand Slam je i nejvyšší hodnota, jakou můžete dostat v kartách, když hrajete bridge. V případě Slam Poetry to znamená, že publikum může vystupující libovolně kritizovat. Bučet, pískat, křičet, ulevit si a svobodně reagovat na kohokoliv, kdo si před něj stoupne, aby četl své básně.

Můžete popsat, jak hnutí Slam Poetry vzniklo?

Psal jsem poezii asi od devatenácti let. Obcházel jsem různá čtení a štvalo mě, jak byla formální a nezáživná. Jeden by se ukousal nudou. Nemohl jsem pochopit, proč tak vášnivé umění, jakým je básnictví, je představováno zcela koženým a uspávajícím způsobem.

Sám jsem vystoupil na několika čteních, lidé mně potom říkali, že jsem byl docela slušně v ráži a že jsem četl s nevídanou vášní. Nebál jsem se dávat najevo emoce a ostatní to oceňovali.

Zakrátko se kolem vytvořil kruh dalších, jež nechtěli při čtení jenom nevzrušeně mumlat a přeříkávat veršíky z papíru, ale kteří se snažili své básně prezentovat před publikem a vdechovat jim na jevišti život. Začali jsme společně pořádat vystoupení, šlo nám nakonec i o to, jak zajímavým způsobem uvádět poezii a získat pro ni co nejširší publikum.

Zkoušeli jsme v průběhu let mnoho nových věcí a technik, ať už jsme verše vyzpívávali, přicházeli jsme s improvizovanými hereckými výstupy nebo rozvíjeli práci s recitací. Básnické texty jsme rozehrávali i jako malá dramata, rozdělovali jsme si hlasy, jako by šlo o inscenaci.

Usilovali jsme zkrátka o to, abychom zbourali zavedené hranice toho, co bylo dosud považováno za přípustný způsob veřejného čtení poezie.

Naše pondělní slamové večery si zakrátko získaly velkou popularitu a najednou nám nestačil náš dosavadní klub. Proto jsme se v červenci roku 1987 přestěhovali do většího, do klubu Green Mill.

Hnutí Slam Poetry se tehdy už rozrostlo, přestali jsme vystupovat jenom sami s naším slamovým "ansámblem" a otevřeli jeviště i dalším básníkům. Potom jsem přišel s nápadem, že budeme pořádat soutěže v poezii.

A je z toho vlastně show, určení rozhodčí hodnotí vystupující básníky trochu jako v krasobruslení...

Pozor, v poezii se básníci spolu utkávali a mezi sebou soutěžili už ve starověkém Řecku. Soutěž podobného typu existovala i v Chicagu dokonce ještě předtím, než jsme s tím přišli my. Já se původně jen snažil zaplnit poslední hodinu večera.

Ale je pravda, že každé soupeření v sobě nese přirozený dramatický náboj. Diváky strhne napětí, stoupne jim adrenalin v krvi. Všichni čekají, kdo vyhraje, jak si povedou rozhodčí. Myslím si, že lidé jsou více zaujatí, než kdyby před ně někdo předstoupil a suše jim odříkal své texty. Takhle to je zábava. Můžete si zařvat na rozhodčí, zaskandovat si, povzbuzovat nebo si zakřičet na básníka...

Ano, přiznám se, že jsme se snažili s poezie vytvořit show. Ale nevykládejte si to špatně, nezapomínáme na to, že poezie je umění. Stejně tak je ale uměním vystupovat s poezií před publikem. A ve Slam Poetry jde o to, abyste pobavil diváka, ale zároveň i něco řekl.

Lze takto prezentovat některé literární formy, jako jsou například intimní, milostné básně?

Jistě, se vším přijít na slam nemůžete. Ovšem poezie připomíná obrovský dům, který se skládá z mnoha rozdílných pokojů. Některé texty jsou určené k tomu, aby se četly znovu a znovu a hlavně doma v křesle. Jsem ale přesvědčen, že většinu velkých děl klasické poezie lze bez obav předvést na slamovém pódiu a ta tam mohou být třeba oživena i lépe, než kdybyste si je četl jenom v knize.

Mám dnes repertoár, který obsahuje asi 350 básní, s nimiž jsem během let vystupoval. Polovinu z nich tvoří klasické texty. Postupem doby jsem začal číst i básně druhých básníků, abych připomínal tvorbu minulých i jiných autorů. Protože, pokud se nebudou stále znovu a nahlas číst, hrozí jim nebezpečí, že mohou být v dnešním světě snadno zapomenuti. Takže na Slam Poetry čtu sonety, haiku, ale i básně ve volném verši. Sahám po různých žánrech.

Proměnil se váš vlastní básnický styl od doby, co jste začal vystupovat na slamech?

Určitě. Když jsem začínal, mnoho autorů včetně mě chrlilo pořádně rozezlené a ostré texty. Byla to doba, kdy jsme psali poezii, abychom vyjádřili podobné emoce. Z dnešního pohledu musím uznat, že jsem tehdy byl ve svém vzteku jako smyslů zbavený. Když mi nyní někdo z mladších básníků tvrdí, že oni byli rovněž generací rozhněvaných mužů, tak se usmívám. Co přišlo potom, ani zdaleka nedosahovalo toho, co jsme dělali my a jak jsem třeba běsnil já.

Živě si pamatuji na jedno takové čtení. Vylezl jsem na pódium a nastalo pětatřicet minut zuřivého básnictví. Skončil jsem, vychladl a přišel za mnou jeden chlápek a říká: Hele, mně se fakt líbily tvoje texty, ale nemohl bys trochu ubrat? Potom mě to naštěstí přešlo a dospěl jsem do stadia, kdy jsem začal vidět svět i v širší perspektivě. Přestal jsem se zaobírat donekonečna jen sám sebou a začal jsem vnímat život s větším nadhledem i humorem.

Ovlivnily Slam Poetry afro-americká komunita a například hip hop?

Samozřejmě slam je a vždy byl otevřený vůči všem možným stylům. V Americe se konají pravidelné národní soutěže, které trvají čtyři dny, účastní se jich stovky účinkujících a sledují je tisíce diváků. V polovině 90. let se najednou na Slam Poetry objevil hip hop a začal mít na celou scénu velký vliv.

Dnes jej lidi vidí všude kolem sebe, v televizi, slyší jej v rádiu, jde o komerčně velmi silnou uměleckou formu. Někteří slamoví hiphopeři jsou báječní, jiní jen kopírují to, co předtím viděli a slyšeli u své oblíbené kapely. Na druhou stranu hiphopeři volí většinou hodně adresné a politické texty. V nich si podávají současnou vládu a rétoricky si to vyřizují s establishmentem.

Jde ve slamu o to vyjádřit se příměji, razantněji a adresněji?

Jistě, a má na tom svůj podíl právě chicagský slam, kde literáti byli vždycky věcnější a psali méně květnatým slohem. Ale to neznamená, že musíte být dogmatický, propagandistický nebo že budete ukazovat prstem na konkrétní vlády a režimy a říkat: Tohle je nepřítel. Tak se akorát stanete sám nepřítelem.

Mně je blízké volit obecnější lidská témata, která se mohou dotýkat člověka a jeho zkušenosti, a stejně tak mluvit o politice. Když však začnete rozdělovat svět na dobré a špatné chlápky, začnete jej vidět omezeně.

Jaká je dnes Amerika? Jak se podle vás změnila od 11. září 2001?

Já vám řeknu, že je to dnes místo k životu, které vzbuzuje strach. Bushova administrativa nám bere mnoho našich svobod, dost lidí si to uvědomuje, ale hodně lidí také ne. Nestalo se to přes noc, ale děje se tak postupně, nenápadně. Když jsem se vrátil nedávno z Belgie, byl jsem ohromen, že se na letištích berou otisky prstů všem cizincům, kteří přijíždějí do Států. Napadlo mě, co by se asi stalo, kdyby požádali o otisk mě a já odmítl...

Co se zdá být velkým problémem, je fakt, že staré formy protestu, které kdysi dovedly probudit veřejnost, už nezabírají. Je skandální, když vidíte, jak vláda může klidně lhát a balamutit veřejnost a jak snadno jí to projde. Na ulicích se sešly velké občanské demonstrace proti válce v Iráku, ale ani ony už nepomohly. Neměly takovou váhu, jak to bylo běžné v minulosti. Musíme přijít na to, jak můžeme jinak a nově burcovat veřejné mínění.

Všichni stále mluví o Bushově administrativě a svalují na ni vinu. Neproměnila se ale americká společnost po rozpadu bipolárního světa a nepodlehla pokušením jediného impéria? Není více než kdy jindy sama militaristická?

Já bych spíše mluvil o strachu, který ji ovládá, jak naznačuje i Michael Moore ve svých filmech. A nejenom ta americká, ale i další vlády po celém světě zneužívají hrozby terorismu, aby děsily vlastní občany. Aby posilovaly armádní výdaje a mohly si nerušeně kreslit svoje "konzervativní" představy o tom, jak rozvíjet vojenský obchodní komplex.

Nemyslím si, že každý druhý Američan je masový zabiják, který by chtěl jít a střílet lidi jako koroptve. Jen se tady všichni hrozně bojí a propaganda v tom Američany ještě utvrzuje. Musíme se hlavně pokusit dostat Bushovu vládu ve volbách od válu, ačkoliv nevěřím, že Kerry by byl až takovou výhrou. Ale nic jiného nám asi nezbývá.