Jaké to je, hrát takového žijícího klasika, jakým je Alan Bennett?

Jakmile si nasadíte brýle, svetřík a jeho severoanglický přízvuk, už ho způli máte. Alana jsem hrál již na jevišti, k tomu ho i dlouho znám. Když máte ovšem hrát někoho, s kým kamarádíte, je to celkem závazek. Alan mi byl velmi nápomocný, vždycky jsem cítil, že mě v roli sebe samého schvaluje. Ale bylo to vlastně trochu divné, pro mě i pro něj. Navíc jsme natáčeli přímo tam, kde se vše stalo, takže Alan mě na natáčení viděl, jak se v jeho kostýmu promenáduju za okny jeho bývalého domu. Prý mu to připadalo docela přízračné. Jenže holt napsal scénář, v kterém sám vystupuje, tak se musel smířit s tím, že ho hraje někdo jiný.

O čem podle vás Dáma v dodávce vypráví především?

Je to příběh o dvou potrhlých lidech, kteří se spolu snaží vycházet a utvoří si mezi sebou dost zvláštní vztah. A také to je podle mě příběh o lidské laskavosti.

S režisérem snímku, bývalým ředitelem britského Národního divadla Nicholasem Hytnerem, jste už pracoval mnohokrát na divadle, u filmu jste se ale potkali poprvé.

Ano, trvalo mu dlouho, než mě do nějakého svého filmu pozval. Docela jsem už na to čekal.

Režíruje Hytner jinak na jevišti než ve filmu?

Ani bych neřekl. Pořád to je stejná osoba. Má vše pod kontrolou, ale není diktátorský. Nick umí na place vytvořit dobrou atmosféru a dodat vám sebevědomí. K tomu je otevřený názorům lidí ze všech filmových oborů.