Co vás na této postavě přitahuje - extrémní pěvecká náročnost, tragický osud, dramatismus...?

To se nedá oddělovat. Je to role, která přitahuje právě vyvážeností, s jakou Donizetti všechny tyto prvky použil: její tragický osud je nesen dramatickým dějem prostřednictvím hudby a náročného zpěvu.

Má postava ale není jen nešťastnou obětí svých nejbližších, jakkoli k tomu vše směřuje. Má v sobě i mnoho dalších poloh. Stejně opravdové jako její šílenství by měla být i její křehkost, zamilovanost, temperament, odvaha, zoufalství...

Můžete porovnat předchozí ztvárnění této postavy se Státní operou Praha?

Roli Lucie jsem nastudovala pro americký Stanford, kde jsem ji před šesti lety zpívala poprvé. Američané i operu inscenují do značné míry jako show. Ale když na začátku kariéry pracujete na tak velkém úkolu s režisérem, který s vámi postupuje krok za krokem, je to výborný základ.

Ve všech dalších inscenacích, do nichž jsem vstupovala, ať už to bylo v Parmě či ve Vídni, jsem z toho mohla těžit. V Praze studuji inscenaci od počátku, ale režijní postupy Antona Nekovara jsou odlišné.

V čem je pojetí režiséra Nekovara jiné?

V tom, do jaké míry akcentuje realismus. Tím nechci říct, že naše hraní není operně stylizované. Pan režisér nechce operu popřít, ale učinit ji co nejpravdivější.

A jak se to odrazilo v naší spolupráci? Především v přesnosti a konkrétnosti, s jakou budoval herecké akce. Čemu rozumím, to můžu na jevišti lépe vyjádřit. Ale režisér zároveň maximálně sleduje i svou intuici, vychází ze vzniklé jevištní situace. To vše pro mě znamená velký přínos.

Stejně důležitá a nenahraditelná je ale i má vlastní pěvecká intuice. Musím důvěřovat jak režisérovi, tak i svému vnitřnímu pocitu na scéně. Pan režisér ve mně odkryl nové struny, a za to jsem mu moc vděčná. Teď na ty struny musím hrát já, a to co nejlíp.

Jaká je vaše spolupráce s šéfdirigentem Státní opery Leošem Svárovským?

Myslím, že už náš galakoncert na konci minulé sezóny divákům naznačil, jak bude Leoš Svárovský k nastudování Lucie di Lammermoor přistupovat. Donizettiho hudba je nesmírně temperamentní.

Pan dirigent je výborný hudebník, velmi dobře vnímá pěvce, sleduje jeho hlas, má smysl pro dramatičnost, a to vše je podmínkou zdařilé spolupráce. Při představení svítí reflektory na nás, zpěváky na scéně.

Ale tempo, plastičnost, lehkost, to určuje dirigent. Kdyby mi nedával impulsy a současně nevnímal ty, které vycházejí ode mne, mohla bych si na jevišti zpívat koloratury do aleluja, ale co by mi to bylo platné?

Státní opera obsadila titulní roli čtyřmi sólistkami. Nevládne mezi Luciemi řevnivost či konkurence?

Kdepak. Mezi námi je normální kolegiální atmosféra. Pan režisér chtěl, abychom od začátku byly na zkouškách přítomné všechny čtyři, takže práce byla v jistém smyslu společná, bylo s kým svůj pohled konfrontovat.

Když vidím ostatní pracovat, pomáhá mi to objevit v sobě leccos nového. Pochopitelně nejde o to někoho kopírovat, každá máme svou individualitu a každá budeme jinou Lucií. I tím může být inscenace pro diváky zajímavá: jeden operní dům, jedna role, ale ve čtyřech osobitých variacích.

Jsme na samém začátku sezóny. Co vás čeká po premiéře Lucie z Lammermooru?

Doufám, že mě čeká pár dní odpočinku, než zase vpadnu do kolotoče běžných představení. Ale odpočívat můžu jen krátce a - nechci se rouhat - je dobře, že mám před sebou další krásné úkoly: v listopadu odletím do Japonska. Čeká mne tam pět představení La Traviaty na jevišti tokijského Národního divadla.

Možnost vystupovat na nové scéně a s novými kolegy je pro mne vždycky důležitá, zvlášť jde-li o Violettu, kterou zpívám nejčastěji. Velice se těším na zkoušky, představení i na náročné japonské publikum.