Balcar nechápal plakát jako něco výtvarně podřadného, kde stačí napsat název filmu a pod něj postavit hlavní figuru, ale jako vizuální labyrint symbolických odkazů a skrytých významů. Stal se díky tomu naprosto nezávislým tvůrcem, který původní filmové téma bere jen jako volné vodítko a na ploše papíru rozvíjí i domýšlí svůj příběh.

Plakát k slavnému dramatu režiséra Federica Felliniho Silnice, řešícímu existenciální otázky, pojal jako potrhanou koláž. Vévodí mu hlava herečky Giulietty Masiniové s červenou skvrnou na nose. Ta odkazuje k cirkusovému prostředí, zbytek už je jen Balcarova černo-červená improvizace.

Podobně přistupuje k problematice estetického sdělení i v dalších případech, používá fragmenty figur, kombinuje jejich abstraktní linie a posouvá tak vizuální význam jinam.

Tam, kde vsadil na striktně malířskou techniku, staví výtvarné sdělení na kontrastu barev. Černá figura vystupuje ze zeleného pozadí, nebo trojice tmavých siluet kontrastuje s bílým pozadím a díky tomu malíř akcentuje protiklad. Film se jmenuje Pokrytci a člověk musí před plakátem přemýšlet o tom, o čem asi film pojednává, a vymyslet si vlastní story.

Balcarova hra s vizualitou je postavená na volné citaci, ale také nadsázce a nejednoznačnosti sdělení.

Pozorovatel pak k takto pojatému výslednému obrazu přistupuje sám a očima si dokresluje to, co chce vidět. Omezenost plochy obyčejného plakátu se najednou rozšiřuje do prázdna, do prostoru a do světa nekonečné fantazie.