Album Saudade z roku 2014 je velmi povedené. Proti vašim ostatním albům na něm ale chybějí elektronické prvky. Jaké byly dva roky, které jste s těmi písněmi strávili?

S tím albem jsme se opravdu vrátili k prapůvodním kořenům. Eric i já jsme byli velmi ovlivněni brazilskou hudbou a bosa novou, stejně jako všemi filmovými soundtracky šedesátých a sedmdesátých let. Deska odkazuje na orchestrální jakoby filmový zvuk, který milujeme. Jsou na ní i doteky jazzu. Pro nás bylo ponoření se do této hudby odpočinkem od vší té elektroniky.

Proč jste si potřebovali od elektronické hudby odpočinout?

Zdálo se nám, že je svět v posledních letech elektronickou taneční hudbou úplně zahlcen. Měli jsme chuť chvíli hrát něco jiného. V Evropě měli lidé k elektronice vždy odlišný postoj. Když jsme začali, byli velmi otevření a zajímali se. Ale v Americe se stala brzy přehnaně komerční, lacinou záležitostí. Nicméně elektroniku stále milujeme a právě pracujeme na novém albu. Na něm se také svým způsobem vrátíme ke kořenům. Někdy je ale prostě hezké si dát pauzu.

Když jsme nahráli první píseň na Saudade, měli jsme pocit znovuzrození a hned jsme se rozhodli, že chceme ve stejném duchu nahrát celé album. Pro nás to bylo něco úplně nového a byl to způsob, jak zachytit nálady a tóny nahrávek, které jsme v minulosti doma poslouchali.

Co máte rád na bosa nově, která byla hlavní inspirací vašeho posledního alba?

Prostor, který v sobě skýtá. Je v ní hodně místa pro melodii, rytmus i dech. Totéž vnímám i v jamajské hudbě. Je v ní čas na vokální výlety, člověk v té atmosféře může skoro plavat.

Když zmiňujete vokály, jak si vybíráte zpěváky, se kterými pracujete?

Posloucháme rozpracované písně a snažíme si představit ideální vokál. S tou písní žijeme předtím, než ji někdo nazpívá, celé měsíce. Když nás napadne, koho bychom si přáli, zavoláme mu. Občas jsou to lidé, se kterými pracujeme opakovaně, jindy zkusíme někoho neznámého.

Jsme spíš produkční duo než typická kapela. Baví mě ta volnost, pracovat s kýmkoli chceme. Ať už jde o zpěváky, anebo instrumentalisty.

Se kterými zpěváky pracujete nejraději?

Jeden z nich si říká Notch. Hostoval už v písni The Richest Man in Babylon a bude i na novém albu, které pomalu dokončujeme a rádi bychom ho koncem roku vydali.

Rádi pracujeme i s Lou Lou Ghelichkhani, Natalií Clavier a dalšími. Skvělé je, že na světě je opravdu mnoho úžasných a velmi osobitých zpěváků.

Spolupracujete s umělci z celého světa. Dokážete pochopit nechuť některých lidí poznávat cizí kultury?

Hodně lidí je xenofobních, to je děsivé. Uzavírají se a myslí velmi omezeně. Doufáme, že naše hudba, která je inspirována zvuky z nejrůznějších zemí – od Jamajky přes Indii a Brazílii až po Blízký východ – otevírá lidem nejen uši, ale i srdce.

Vracíte se na nadcházející desce zpět k politickým tématům?

Ano, i když to byla další věc, od které jsme si rádi odpočinuli. Bylo krásné natočit desku, na které jsme nic nekomentovali, ale ta nová, která je ovlivněná Jamajkou, bude opět klasičtější album Thievery Corporation. S elektronikou a se vším tím kolem.

Jsme z Washingtonu a v počátcích nás inspirovalo hodně tamních punkových kapel. Bavily nás i kapely jako Public Enemy, The Clash a podobné. Proto se nám vždy zdálo přirozené se vyjadřovat k dění kolem nás. Hudba pro to může být dobrým prostředkem. Ale společenské komentáře nejsou jediným cílem. Začínáme vždy u muziky.