Kyndrová po několik měsíců mapovala nejen vojenské odjezdové manévry, ale všímala si také obyčejných lidských osudů či příběhů míst, spojených s přítomností okupačních posádek (Děčín, Milovice, Kuřívody u Mimoně). Nezajímalo ji pouze zobrazení nejtransparentnějších vizuálních jevů, to by bylo příliš triviální. Zajímalo ji i to, co bublalo pod povrchem.

Kyndrová si byla jistá, že dokumentuje něco zásadního, chápala dobře historickou důležitost veškerého dění. Ovšem také věděla, že se musí dívat z odstupu a nesmí působit rušivě. Jednak proto, aby nezničila originalitu momentu, ale také proto, aby jí vojenská moc neznemožnila fotografování. Rusové tehdy nebyli odsunem nadšeni, chápali ho jako ústup z pozic a ztrátu další kolonie.

Všechny fotky jsou černobílé, působí syrově, což dokonale vyjadřuje napjatou, ale zároveň také posmutnělou atmosféru. Voják stojící v otevřených vratech vagónu a kouřící papirosku nad bochníky posledního českého chleba symbolizuje pomíjivost dočasnosti. Jiný, zavěšující cosi na ocelové lano, má najednou jeho smyčku na krku jako oprátku. Další symbolika historické nenávratnosti.

Druhou část expozice tvoří sál s velkým nápisem „25 let poté“ ukazující nenávratně zdevastovaná místa, která okupační vojska před lety opustila. Je to smutný pohled, na snímcích defilují odlidštěné panelové domy, bezútěšná rumiště či nehostinná krajina.

To jsou však pouze viditelné výsledky okupační destrukce. Ty horší, duchovní, které v některých lidech v České republice stále zůstávají, vystavené obrázky ukázat nemohou.

Dana Kyndrová: S nimi a bez nich... 
Leica Gallery, Praha, do 4. září 

Celkové hodnocení: 90%