Když jste na Rock for People vystupovali v roce 2012, mluvili jsme o vašem přístupu k tvorbě. Říkal jste, že vám zpočátku ani tolik nešlo o hudební progresi a že jste spíš vždy jen míchali dohromady vše možné, co máte rádi. Platí to stále?

Neřekl bych, že se to příliš změnilo. Jen jsme si víc vědomi, že je třeba se snažit hudbu posouvat dopředu a vyvíjet se. Já jsem v tom, co poslouchám, velmi neposedný. Snadno se začnu nudit, a proto neustále vyhledávám nové hudební styly, zkoumám různé žánry a učím se nové postupy i hrát na nové nástroje. To je důležité k tomu, abychom se vyvíjeli.

Nyní k tomu přistupujeme víc kriticky a proměňovat se je pro nás důležitější než dříve. Nejsem si úplně jistý, proč to tak je, ale mám pocit, že když hudba stagnuje, je v tom trochu lenosti.

Pokud chcete probouzet emoce a vytvářet mocnou hudbu, je třeba myslet dopředu.

V rozhovorech jste mluvil i o chuti zapojit při koncertech ještě víc živých nástrojů. Na poslední desce zní například indický buben. Hrajete na něj při koncertech?

Je v několika písních. Jmenuje se dhol a můžete ho slyšet třeba v pozadí písně There’s a Price on Your Head. Bubeník Rob jeden vlastní, ale naživo na něj nemůže hrát, protože zní ve stejné chvíli jako bicí. Nemá dostatečný počet rukou, ale jsem si jist, že ho někdy zakomponujeme.

Vaše texty se dotýkají globálních a společenských problémů. Vyvíjelo se nějak zaměření témat, o kterých píšete?

Ani ne, můj přístup je hodně podobný. Snažím se psát svým způsobem univerzálně. Tak, aby mé texty byly uchopitelné pro lidi bez ohledu na to, ve které žijí zemi. Snažím se o širší perspektivu. Nejsilnější vliv na mé psaní měla vždy filozofie.

Na jakou písničku jste hrdý?

Mám několik jasných favoritů. Třeba jedna pasáž z písně Destabilize. Nikdy nerespektujte konvenční myšlenku bezdůvodně. V zásadě tím říkám, že věci, které jsou tradiční nebo se zkrátka po mnoho let drží ve stejné podobě a předkládají se nám bez jakéhokoli odůvodnění, musí být podrobeny dotazování a promýšlení. Pokud nemají žádnou logiku, mají být ignorovány.

Druhá věc by byla jednoduchá věta z písně System.../...Meltdown, která říká, že hranice zemí jsou jen čáry nakreslené klacíkem v písku. Země se neustále proměňuje a hranice v posledních staletích též. Nejsou reálné. Nic vlastně doopravdy neznamenají. Když se na to opět podíváte širší optikou, jsme všichni jen lidé na jedné plovoucí skále.

Inspirují vás k angažovanosti textů i jiné kapely?

V tomto ohledu inspirace vychází hlavně z impulzů mimo hudbu. Ale ze začátku v tom byl i obdiv k lidem, kteří píšou písně obsahující společenský komentář. Například John Lennon, Bob Marley, Bob Dylan. Nazval bych to dobrou populární hudbou. Později nás v tomto směru ovlivnily i hardcoreové kapely jako Sick Of It All a Refused. Spíš ale nacházím inspiraci u různých spisovatelů, filozofů, vědců a podobně.

Vaše loňské album The Mindsweep jste stejně jako předchozí desku A Flash Flood of Colour nahrávali s producentem Danem Wellerem. Proč jste tentokrát zůstali doma v Anglii a nevydali se opět do jeho studia v Thajsku?

Bylo to tam úžasné, ale tentokrát jsme se rozhodli zůstat. Hlavně proto, že se našemu kytaristovi Rorymu právě narodilo miminko. Nechtěli jsme se proto příliš vzdalovat od domova a desku jsme nahráli kousek za Londýnem ve městě Lincoln.

Lišilo se nahrávání se stejným producentem jednou v Thajsku, podruhé v Británii?

Bylo to podobné. V Thajsku tehdy sice bylo velké horko, ale také monzunová sezóna, takže hodně pršelo, což je klasické anglické počasí. Ale pracovní etika byla stejná.