Je to zvláštní pocit vidět v roce 2016 zpívat člověka, který v šedesátých letech zakládal Beatles. Člověka, který nám nepamětníkům připadal starý už v dětství, když jsme objevili zašlou gramofonovou desku Abbey Road. Jako by se člověk díval do očí dějinám 20. století. Podobně jako na koncertech B.B. Kinga nebo Jamese Browna před pár lety tak nějak neví, jestli se mu to všechno jen nezdá.

Paul McCartney si sestavil rozsáhlý playlist, aby nevynechal žádné ze svých tvůrčích období. Vystoupení zahájil stařičkou A Hard Day's Night, hned nato nasadil novější Save Us. Beatlesácká klasika tvořila kostru koncertu - fanoušci si se svým idolem ochotně zpívali Love Me Do, Cant Buy Me Love, We Can Work It Out, And I Love Her, Blackbird, The Fool on the Hill, Lady Madonna, Eleanor Rigby, Ob-La-di Ob-La-Da a mnoho dalších.

Kapelu Wings připomněl songy jako Letting Go, Let Me Roll It nebo Live and Let Die. Několikrát vystřídal kytaru a klavír a jednou popadl i ukulele, když chtěl připomenout kamaráda George Harrisona písní Something. Samozřejmě se vzpomínalo také na Johna Lennona nebo Hendrixe.

FOTO: Petr Horník, Právo

FOTO: Petr Horník, Právo

FOTO: Petr Horník, Právo

FOTO: Petr Horník, Právo

Kapela působila v O2 areně poměrně skromně. „Macca” se obešel bez sborů, symfoňáků a tanečníků. Odzpívá si to prostě sám. Jisté obavy o hlasovou kondici, vzhledem k jeho věku pochopitelné, rozptýlil záhy. Bez větších karambolů se prozpíval veškerým repertoárem až k silnému závěru, kdy si vyprodaná hala broukala Let It Be, Hey Jude a Yesterday. Balady, které ztělesňují obecně platné, věčné principy dobrého popu. Dnes těžko vymyslíte něco, co by fungovalo lépe.

Usměvavý McCartney si své dojaté publikum dirigoval a v té chvíli by i cynik uronil slzu. Mimochodem, jeho kontakt s lidmi je nejen upřímný, ale i mccartneyovsky specifický. Má v sobě jakousi uctivost, zdrženlivost, starou školu. Cítíte ji třeba i v tom, jak pečlivě se snaží mluvit česky.

Celkové hodnocení: 90 %