Rozhodla jste se napsat román z Prahy. Co vás k tomu vede?

Praha je město s krásnou architekturou, s úžasnou atmosférou jako stvořenou pro to, aby se v ní odehrál zajímavý příběh.

A můžete srovnat Prahu, když jste ji navštívila poprvé a dnes?

Byla jsem v ní v roce 1996 a musím říci, že rozdíl je očividný. Tehdy v ní bylo méně turistů, ani ne tolik kaváren, restaurací. Když se rozhlédnu teď, cítím se, jako bych byla v Londýně nebo Barceloně. Z určitého pohledu je to dobře, i když z jiného je to zase škoda.

Jak velkou roli hraje ve vašich knihách prostředí? Narážím třeba na Paříž.

Myslím si, že je to další „postava“, která příběh výrazně ovlivní. Každé prostředí má své kouzlo, které se v příběhu projeví.

Říkáte, že s přibývajícím časem mládnou vaše hrdinky. Nemáte opět chuť se vrátit k nápadu, kdy jste organizovala setkání zkušenější ženy se sebou, ovšem v mladším věku, kdy by jí ta starší mohla radit?

Je pravda, že mé hrdinky jsou ženy většinou kolem třicítky. Jak sama stárnu, už pro mě nejsou tyto postavy relevantní. Ráda bych napsala něco o starší ženě, které je čtyřicet a víc, nebo příběh, v němž je mladá hrdinka a mnohem starší postava, která ji bude určitým způsobem vést. Moc mě zajímají postavy ve věku sedmdesát osmdesát let. Když je porovnáte s někým, komu je dvacet, je to úplně jiný svět.

Existuje nějaký předobraz starších postav?

Jistě. Mamince je sedmdesát sedm let. Žije v malé vesnici, kde je mnoho jejích vrstevníků. Moji sousedi jsou také výrazně starší než já, podobně i někteří přátelé.

Máte smysl pro humor, vaše postavy prožívají mnoho radostných chvil. Co vám osobně kazí radost?

Ať už se bavíme o literárních postavách, či o skutečných lidech, smutné je, když někdo zemře. Otec odešel před pěti lety, přitom rodiče spolu žili padesát let. To bylo velice smutné. Smutné je i to, když lidé ve stáří litují, že něco neudělali, protože neměli odvahu se do něčeho pustit. U nás se říká: Je to život, který neprožili.

Psala jste pro magazíny Elle, Cosmopolitan, Vogue, Cleo. Pohybovala jste se ve světě showbyznysu. Kdysi byli tzv. VIP lidé ti, kteří v různých oborech něco dokázali. Dnes jsou za ně považovány třeba mladičké hlasatelky počasí. Co si o tom posunu myslíte?

Opravdu to nesnáším, nedělá mi to dobře. Je to vlivem sociálních sítí a vůbec mediálního průmyslu. Lidé jsou slavní kvůli ničemu. Jsou prostě jen slavní, což je děsivé, zvlášť když vidíte, že mladá generace k těmto údajně VIP osobám vzhlíží jako ke vzoru. Když si vezmete, že kdekdo chce být jako rodina Kardashianových, to je opravdu strašné. Přála bych si, aby se dělání selfíček zakázalo.

Připomněla jste mi touhu mnoha, kteří se chtějí stát youtubery. Natáčet videa o sobě.

To je opravdu problém. Vidím to u dětí svých přátel, které mají deset jedenáct a pořád mají v ruce telefon, stále si dělají selfie, natáčejí videa. Je to prázdné, což je mi líto.

Dnes je po celé Evropě módní televizní vaření. Co si o tom myslíte?

Lidé si také neustále fotí jídlo a snímky dávají na Instagram. Myslím, že to je až obsese. Vidím v tom vliv reality show na všechna možná témata. Z pohledu televizní produkce jsou to velmi levné pořady. V Anglii běžela jedna reality show o tom, jak lidé vyrábějí keramiku. Týdny jsme měli sledovat soutěž o tom, jak lidé dělají hrnky.

Jakou má tato tendence budoucnost?

Myslím, že se to v určitém bodě obrátí, že se toho lidé nasytí. Když se podíváte na sociální sítě a všechny možné reality show, věřím, že je to po čase přestane bavit.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: