Podobně jako v románu prvním je i nyní hlavním tématem vertikální sonda do jedné, snad pražské rodiny - od babičky po pravnuka.

Zatímco prvotina nabídla široké mnohohlasí, v nové, útlejší próze vystačíme s dvojhlasem matky a syna, jehož dvě kratší promluvy rámují rozsáhlý part matčin.

Nyní se  Hůlová také oprostila od exotického prostředí jakým bylo Mongolsko, a jako by se dokonce téměř obešla bez čehokoliv - kulisy jsou tu až divadelně osiřelé.

Ovšem na divadle jsou nutné dialogy, zatímco tady se proud slov protáčí pouze v myslích, a i když vykazuje jisté znaky orálního vyprávění, posluchač rozhodně chybí. Tento aspekt se objevil již v prvním románu - jako kdyby autorka kriticky nahlížela to, že v rodině se příliš nemluví, či minimálně alespoň konstatovala tolik, že v rodině se o některých věcech mluvit nedá, jen mlčet.

Je to proto, že jsme si i navzdory pokrevnímu poutu tak cizí, anebo právě proto, že jsme si tak blízcí, že i šepot  by zněl pokřiveně, jako křik?

Proti Paměti mojí babičce, v níž Hůlová užívala jakousi kakofonickou pražštinu, podobnou té Jáchyma Topola, nyní je její jazyk méně expresivní, je uhlazenější, zato se objevuje více květnatých, ale velmi přesných přirovnání.

Autorka předvádí ohromnou studnici jemně hlubokých odpozorování a empatie, na druhou stranu nedostatečná časová a místní ukotvenost dodává textu, bohužel, mírně"instantní" příchuť, a ubírá tak na plnokrevnosti komorně laděného díla.

Petra Hůlová nicméně udělala ne nevýznamný krok na cestě, která s druhou knihou nabývá  pevnějších kontur. Po prvotině a jejím značném mediálním ohlasu vyvrací možný dojem, že bude jen rychle zarostlou stezkou.

Petra Hůlová: Přes matný sklo
Torst, Praha 2004, 128 stran, cena a náklad neuvedeny   

Autor je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar