Skandály v umění. Poslední soud ukradený piráty

Událost se odehrála v rámci války, která už druhý rok trvala mezi spolkem hanzovních měst a Anglií. Hanza sama o sobě nevlastnila žádnou armádu a k blokádě Londýna využívala piráty, jakým byl i Benecke. Co si ukořistili, to jim i patřilo.

Až o pár týdnů později se ukázalo, že přepadenou galéru vlastnil italský bankéř Tommaso Portinari a jejím konečným cílem neměl být Londýn, ale toskánský přístav Pisa. Cenné zboží na palubě bylo určeno pro Florencii. Na lodi, která plula pod burgundskými vlajkami, Benecke objevil i trojdílný deskový obraz, který zobrazoval Poslední soud. Dílo vytvořil v Bruggách žijící malíř Hans Memling, o němž současníci tvrdili, že patřil mezi největší umělce křesťanského světa. A jeho Poslední soud byl skutečně úchvatný.

Dva a půl metru vysoký trojdílný oltář (tzv. triptych) zobrazuje při otevření Krista, který ve společnosti apoštolů, Jana Křtitele a Panny Marie soudí lidské duše. Archanděl Michael jako svatý rytíř v krásné zbroji váží jejich dobré a špatné činy. Je to křesťanská vize konce civilizace. Spravedliví odcházejí do ráje, hříšníky zahánějí čerti do pekla. Ďáblové mučící lidské oběti předčí i surrealistické vidiny Memlingova mladšího kolegy, malíře Hieronyma Bosche.

Benecke chvíli přemýšlel, co si se vzácným malířským dílem počne. Nakonec se rozhodl, že ho věnuje městu Gdaňsk, které mu poskytovalo trvalou ochranu. Memlingův triptych se tak dostal do gdaňského kostela Panny Marie.

Zabavení nákladu piráty vyvolalo mezinárodní skandál. Tommaso Portinari, který pracoval v Nizozemí pro banku rodiny Medicejských, využil svých bohatých společenských kontaktů, aby dosáhl navrácení toho, co jemu a jeho italským přátelům bylo na lodi San Matteo zcizeno. Obrátil se na císařský soud s přesným seznamem zboží včetně Memlingova oltáře. Na Portinariho stranu se postavil také burgudský vévoda Karel Smělý, bohatý vládce Nizozemí, Medicejové ve Florencii a dokonce i papež Sixtus IV., který adresoval Paulu Beneckeovi osobní dopis, v němž mu hrozil exkomunikací z církve. Vše bylo ovšem marné.

Zboží bylo piráty nenávratně rozprodáno a Memlingův oltář zůstal v Gdaňsku. Ve městě patřil vždy mezi vyhledávané atrakce. Jeho vliv najdeme na mnoha obrazech v celém severním Německu a Polsku i v Pobaltí, a dokonce až na slovenské Spiši.

Memlingův triptych v Gdaňsku vzbudil také pozornost mocných sběratelů umění. Císař Rudolf II. ho chtěl za velké peníze pořídit pro svoji obrazárnu na Pražském hradě. Jeho pokus však zůstal stejně marný jako později snaha cara Petra Velikého koupit dílo pro Petrohrad. Uspěl až Napoleon, ovšem jen díky armádě. Memlinga v Gdaňsku zabavil a odvezl ho do Paříže. I velký spisovatel Stendhal stál před originálem jako u vytržení a napsal o něm slova chvály. Porážka u Waterloo však donutila Francouze vrátit oltář nejprve do Berlína a poté do Gdaňska.

Odtud ho znovu uloupili za druhé světové války Němci. A měli k tomu nejen estetické důvody: Hans Memling se totiž narodil v Seligenstadtu, kousek od Frankfurtu nad Mohanem, takže pro nacisty byl jeho Poslední soud přímo mistrovským kusem rasově čisté nordické rasy. Memlinga osvobodila až Rudá armáda. Ale i Rusové se s obrazem nechtěli rozloučit. Zřejmě nezapomněli na to, jak dojal Petra Velikého při jeho návštěvě Gdaňsku v roce 1716. A tak trvalo dlouhých jedenáct let, než poslali vzácný poklad evropského malířství zpět do Polska. Od té doby je umístěn v gdaňském Národním muzeu a před několika týdny o něm vyšla reprezentativní kniha, kterou připravil Andrzej Nowakowski, fotograf a šéfredaktor krakovského nakladatelství Universitas.

Kam by však loď San Matteo Memlingův oltář dovezla, kdyby ji cestou nepřepadli piráti? Jak zjistili současní historikové umění, místem původního určení byl klášterní kostel Badia Fiesolana ve Fiesole u Florencie. Medicejové ho přestavěli v renesanční architektonický skvost a jeho kaple přidělili rodinám bankéřů, které zaměstnávali jako společníky ve svých pobočkách. Mezi oslovené patřil i Angelo Tani, který v letech 1450–1464 vedl medicejskou banku v Bruggách, tehdejší evropské metropoli obchodu a finančnictví.

Na jaře 1464 Tani odjel z Brugg do Florencie, aby dojednal s Medicejskými prodloužení svého kontraktu. Návštěvy Toskánska využil i k svatbě. V roce 1466 si vzal Kateřinu Tanagliovou, pocházející z kupecké rodiny. Rodiče ji ještě rok předtím chtěli provdat za velkého boháče Filippa Strozziho, ale ze sňatku sešlo. Takže iniciativy se ujal Tani.

Tani patřil k oblíbencům Medicejů. Ti oceňovali jeho schopnosti finančníka, a tak ho pověřili úkolem, aby dal do pořádku jejich banku v Londýně. Ke konci roku 1467 Tani vyrazil do Anglie. Jistě se na chvíli zastavil v milovaných Bruggách a u Memlinga si objednal rozměrný triptych Posledního soudu, kterým chtěl v kostele Badia Fiesolana ozdobit kapli archanděla Michaela přidělenou mu Mediceji.

Memling nebyl právě levný malíř, takže Tani do projektu vložil značné finanční prostředky. Chtěl se však v Itálii vytáhnout, takže náklady nešetřil.

Součástí velkolepého díla byl na vnějších křídlech i portrét Taniho a jeho manželky. Kateřina však nikdy nebyla v Nizozemí. Tím ovšem nastal problém. Tani musel zařídit, aby některý malíř ve Florencii udělal její podobiznu, ze které pak Memling ve své práci vycházel.

Aby Tani ještě výrazněji manifestoval svoje společenské postavení, poručil malíři, aby lidé, kteří při Posledním soudu budou spaseni, neměli nějakou umělcem vymyšlenou podobu, ale aby to byli zástupci italských kupců působících v Bruggách. A protože v jejich čele stál po Taniho odchodu do Londýna medicejský bankéř Tommaso Portinari, dostala jeho tvář postava, která na vahách archanděla Michaela symbolizuje duše spravedlivých, které se dostanou do ráje.

Lze si jen ve fantazii představit, jak by Memlingův Poslední soud asi zapůsobil na renesanční malíře ve Florencii. O dílech nizozemských malířů, jako byl Memling, sice velký Michelangelo tvrdil, že jejich tvůrci se snaží jen dojmout diváky, aby před obrazy prolévali spoustu slz, že mnoha detaily a iluzemi se snaží zaujmout všechny ty, kteří nemají cit pro harmonii a velkolepost, ale byla to jen umělcova nadsázka.

Když Tommaso Portinari přivezl do Florencie oltář Narození Krista od Memlingova konkurenta malíře Huga van der Goese, ohromeně dílo studovali všichni florentští velikáni včetně mladého Leonarda da Vinci. Podobný zájem by v Toskánsku jistě vyvolal i Memlingův Poslední soud, kdyby nebylo války mezi Anglií a hanzou. Tani zemřel v roce 1492. Není známo, že by se v Nizozemí ještě kdy pokusil o objednávku nějakého malířského díla, kterým by ohromil rodné Toskánsko. Zřejmě mu jedna zkušenost s transportem oltáře stačila.