Znáte lidi, kteří v komuně vyrostli?

Ano, mám hodně takových přátel. I jedna moje sestřenka vyrostla v komuně, kterou její otec založil v 70. letech. Když jsem se na konci 80. let přestěhovala do Kodaně a začala točit, půl roku jsem s nimi žila. To už to tam ovšem nevypadalo nijak radikálně.

Také jsem samozřejmě bydlela v jednom bytě s dalšími mladými lidmi a sdílela s nimi věci, jak se to tak dělá a podle mě i má dělat. Koncept sdílení z našeho snímku prosvítá jako poselství. Pro mě je Komuna filmem o životě, lásce a lidech a o tom, jak těžké to všechno někdy může být.

Vaše filmová Anna vznik komuny navrhne, ovšem i mezi lidmi je pak osamělá…

Ano. Všichni jsme sami. Proto je důležité, aby umění vytvořilo prostor pro sdílení věcí, o nichž nemluvíme. Momentů toužení, osamění, existenciálních pocitů. Anna zpočátku možná jen chce něco nového a sama neví co. Jenže takové změny musíme hledat, samy nepřijdou.

Trine Dyrholmová a Ulrich Thomsen hrají manželský pár.

FOTO: Film Europe

Anna je v Dánsku celebrita, stejně jako vy. Jak vám role známé osobnosti sedí?

Jsem v ní docela uvolněná. Mám dobrou práci a jsem dost stará na to, abych nevěřila v dobré recenze a podobné lichotky. Líbí se mi hrát si na červeném koberci na filmovou hvězdu, je dobré si tenhle byznys užívat. Ale nejsem marnivá, herec by měl ukazovat i temnější stránky lidských emocí, a to není vždy pěkný pohled. Jako herec na sebe nemůžete nahlížet z venku.

Zasáhl váš soukromý život někdy do vaší práce tak viditelně jako u Anny, která se ve filmu zhroutí v přímém přenosu?

Ne tak moc. Před čtyřmi a půl roku jsem v Berlíně pronášela na jevišti velký monolog a týden předtím jsem pohřbila otce. Bála jsem se, že to představení nezvládnu, byl to monolog od Sarah Kaneové, pojednával o psychóze a sebevraždě, a ještě k tomu velmi emotivně. Ovšem když jsem ho pak pronášela, došlo mi, že nemá nic společného s mým osobním životem.

Šlo prostě o představení, do kterého jsem mohla vstoupit a pak z něj vystoupit. Nicméně jednou jsem představení musela ukončit, protože jsem dostala panický záchvat. Takže jsem zažila moment, kdy jsem vliv osobních problémů dokázala kontrolovat, i okamžik, kdy ne.

Přemýšlela jste, co byste během rozpadu své rodiny dělala vy?

Ano, ale vždycky je zajímavější najít všechny nuance v samotné postavě. Anna navrhne žití v komuně, protože je znuděná konvenčním životem. Když jí pak ale manžel zmizí k nové, mladé lásce, Anna ztratí sebe samu. Musela jsem tedy vykreslit ženu, která je silná, ale zároveň se hroutí a ztrácí důstojnost.

Když jsem četla scénář, divila jsem se, proč prostě z té komuny neodejde. Jenže právě v okamžicích, kdy postavy selžou a nejsou schopné následovat vlastní sny, bývá drama nejsilnější.

S Thomasem Vinterbergem jste točila po sedmnácti letech. Jak se jako režisér od Rodinné oslavy změnil?

V mnoha směrech jsem měla pocit, jako kdybychom spolu pracovali včera. Thomas je v základu pořád stejný, ale samozřejmě jsme oba nabrali kila i zkušenosti, v životě i v práci, a to bylo cítit ze scénáře i z diskusí o postavách.

Během vzniku Rodinné oslavy jsme byli všichni mladí, někdy mi ani nepřipadalo, že točíme film, kamera byla malá a celé to byla zábava. Thomas měl už tehdy talent, teď je z něj opravdový profesionál. Pořád si ovšem udržel otevřenost, je velmi dobrý lídr, okouzlující, zábavný, uvolněný, zároveň na place nastolí soustředěnou atmosféru a chce, aby se každý zapojil. Což mě vždycky inspiruje.

Jak zpětně vnímáte všechna ta pravidla manifestu Dogma 95, který v 90. letech proslavil dánský film ve světě?

Z dnešního pohledu působí některá z nich, například zákaz přídavného světla nebo zvuku, otravně. Ale byl to zajímavý experiment, který neměl omezovat, ale osvobozovat. Ta pravidla byla důležitá jako inspirace.

Lars von Trier předtím vytvářel technicky komplikované věci a chtěl se vrátit k příběhu, emocím, hercům. Proto všechna ta pravidla vymyslel. Tím inspiroval ostatní, ovšem jakmile se z toho stal byznys, manifest Dogma odumřel.

Nicméně mám štěstí, že jsem součástí téhle generace. Od roku 1996 jsem deset let hrála v divadelní skupině Dr. Dante, kde působili herci, které teď vídáte ve známých filmech a seriálech – třeba Mads Mikkelsen. Učili jsme se improvizovat, podílet na scénářích a podobně. Thomas Vinterberg ve stejnou dobu studoval film, takže nás využíval a vzájemně jsme se od sebe učili.