Celá řada digitálních filmů je nesnesitelná, protože mají punc něčeho soukromého, rodinného alba, do kterého nedopatřením koukáme. Je nezávislý film formálně jiný, liší se od filmu natáčeného podle určité formule? Pochybuji, protože nezávislý film si za desetiletí své existence vytvořil několik formulí, ze kterých čerpá. A nejsou to formule méně škodlivé ani idealističtější, než má Hollywood. Nezávislost obsahová? Těžko. V tuctovém nezávislém filmu on potká ji nebo ona jeho.

Jít proti trendům

Boj velkým produkčním rozměrům vyhlašují v posledním desetiletí zejména Evropané, viz například dánské Dogma 95. Vzpomínají přitom na filmy, jako byl francouzský Muž a žena, natáčený čtrnáct dní s třinácti lidmi ve štábu včetně herců. Nezávislost dnes není hnutí, nýbrž individuální cesta. Spočívá v rezistenci vůči vládnoucímu politickému názoru, politické korektnosti, vůči zažitým schématům... a přitom respektuje základní principy sdělení. Jak velkofilmy, tak nezávislé filmy si vytvořily své zázemí rekvizit a výrazových postupů.

Nezávislost znamená osamělost a odvahu jít proti trendu. Ale nezávislost bez znalosti těch takzvaně závislých neexistuje. Nezávislost bez povědomí o základních principech sdělení, řemesla vede jen k nudě.

Svátek nezávislých

Největší evropský svátek nezávislého filmu probíhá každoročně na přelomu ledna a února v Rotterdamu. Město, kam se sjíždějí desetitisíce vyznavačů nezávislých, alternativních filmů, mezi nimi i snímků, v nichž hrdina zabíjí dvě hodiny mouchu na zdi. Letos tu běžely dva filmy, které ukazují rozměr nezávislosti na přelomu tisíciletí. Prvním byly Principy slasti (The Principles of Lust) britské režisérky Penny Woolcockové a druhým Klec (La cage) od Francouze Alaina Raousta.

Špína, neúspěch a každodenní násilí

Woolcocková vychází z bájné krajiny nezávislého filmu, kterou dovádí takřka k dokonalosti. Špinavé byty, neúspěšní lidé, rozbité rodiny, gruppensex, výměna partnerek, striptýzové kluby (bary slasti), v nichž korzují homosexuálové a transvestiti a k bontonu patří zůstat až do rána, což je podrobně zaznamenáno. A k tomu něco speciálního, co tu ještě nebylo.

V tomto případě jde o zápasy školních dětí. Ty se za peníze obecenstva koušou a trýzní. Obecenstvo chce vidět krev. Kamera je ruční, pohyblivá, filmový materiál zrnitý. Hrdinou filmu je spisovatel Paul, muž, který nic nespisuje. Zamiluje se do svobodné matky Julietty, jejíž dítě vychovává zejména po dlouhých kocovinách v posteli. Spisovatel jde proti všem konvencím, například své milence na důkaz lásky líže chodidlo, souloží s ní na ulici opřen o plakátovací zeď a nebo při menstruaci, což film podrobně dokumentuje. Dialogy jsou také dost nezávislé. Na Juliettinu otázku, proč doma neuklidil, Paul odpovídá: "Vysavač dusí lásku!" Zatímco Hollywood je doma ve vilách s výhledem na moře, nezávislý film pojednává o temnu v nás. A jako si Hollywood udělal platidlo z úspěšných lidí, kteří přes překážky kráčí ke hvězdám, vytvořil si nezávislý film svou tvrdou měnu z outsiderů, opilců a milovníků incestu.

Tichá krása a tichá hrůza

Skutečně nezávislý autor ale musí umět vzdorovat jak schematickým filmům, natočeným za velké peníze, tak filmům takzvaně nezávislým. Francouzský film Klec je také nezávislý. Je natočen ve skromných podmínkách, s hrdinkou, která většinu filmu mlčí. A přesto je v něm něco nevídaného. Hlavní zbraní filmu je vnitřní síla příběhu a herecké umění mladé Caroline Ducey. Síla tohoto filmu je rodu děl typu Rosetta nebo Syn belgických bratří Dardennových. Jeho krása je tichá.

Film jde proti evropské tradici nekonečných konverzací, do nichž zazvoní telefon, někdo přijde a mluví se dál. Anne Verrier (Ducey) je propuštěna po sedmi letech z vězení za zabití dítěte, kterého se dopustila jako malá. V sadě krátkých obrazových sekvencí, jež do sebe zapadají jako filmová mozaika Krzyœtofa Kieœlowského, si jde Anne zajistit bydlení v dělnické ubytovně a najít práci - telefonický prodej zboží. Šéf je spokojen a nabídne jí plný úvazek. Anne nepřijme, protože první věc, kterou chce, je "usmířit se sama se sebou". Putuje táhlou krajinou Pyrenejí do vesnice, kde žije Jacques Delieu, otec zavražděného dítěte. Hlavním rysem filmu je napětí, i když napětí dost vzdálené thrilleru.

Osobní film

Třetí typ nezávislých filmů nazývají Američané osobním filmem. Osobní film bývá lyrický a jeho doménou je dospívání. Mladý americký režisér David Gordon Green natočil film Všechny ty opravdové dívky (All the Real Girls). Film běžel v Evropě poprvé na Mezinárodním fóru mladého filmu (mimosoutěžní programová sekce MFF v Berlíně).

Dvaadvacetiletý Paul žije na maloměstě v Severní Karolíně a potká Noel, která strávila většinu života v internátní škole. Záměrem režiséra bylo "natočit uvěřitelný film o mladých lidech a jejich vztazích v protikladu ke všem těm filmům, postaveným na klišé". Typický film pro nezávislé festivaly jako je Sundance v Park City v USA, Rotterdam nebo část Berlinale. Setkávání, jako v tomto filmu, je však samo o sobě nezáživné, jakkoli krásná krajina může být okolo. Setkávání potřebuje spouštěcí mechanismus. Ozvláštnění, dá se říct slovníkem strukturalistů. Tady mi chybělo.

Film Můj život beze mě (My Life without Me) natočila rodačka z Barcelony Isabel Coixet ve španělsko-kanadské produkci. Běžel v soutěži festivalu Berlinale. Hrdinkou je dívka Ann, svým způsobem podobná Greenovu Paulovi. Má manžela a dvě děti, všichni bydlí v přívěsu. Nebyla nikdy na dovolené a nemá žádné sny, protože její otec sedí ve vězení a v reklamách jsou samí šťastní lidé. Ann se setká v čistírně s mužem, který jako geodet procestoval nejodlehlejší části zeměkoule. Geodet je zamlklý a osamělý. Vznikne hezká love story. Má ale háček: krásné věci se dějí pod přísným pohledem smrti. Ann má tumor.

Nekorektní pocta Fidelovi

Na letošním Berlinale běžel také nový dokumentární film slavného amerického režiséra Olivera Stonea o kubánském vůdci Comandante. Na první pohled film nezávislý, protože neobvykle politicky nekorektní, provokativní, natočený za krátkou dobu (Castro věnoval Stoneovi jen tři dni po deseti hodinách). Stone není novinář a točil pod hrozbou okamžitého přerušení natáčení. Nakonec se však přece jen odvážil zeptat: "Jste diktátor?" "Co to je diktátor?" odpoví Fidel. "Jsou snad diktátoři špatní? Vždyť USA s nimi často tak dobře zacházejí! Považuji za nutné vládnout s autoritou, s morální autoritou. Za 43 let revoluční vlády neexistuje jediný doklad, že by naše policie utlačovala lid. Ano, připouštím, že jsem diktátor - ale jen vůči sobě samému."

Castro vypráví o ex-guerrilleros, o Guevarovi, Nixonovi, o tom, kdo ze sovětských představitelů byl nejzábavnější, jak se jmenují jeho oblíbené filmové hvězdy (Gérard Depardieu, Sophia Lorenová). Muž, jenž doporučil Sovětům za karibské krize nukleární útok na USA, je představen jako idealista, který věří svým vlastním předsudkům, a proto je sympatický. Je to šarmantní, populární latinskoamerický vůdce typu Evity Peronové, ne nepodobný Márquezovým románovým postavám. Milovník Hemingwaye v padnoucí uniformě a s digitálními hodinkami na zápěstí. Je vždycky pánem situace. Na otázku novinářů, proč nekonfrontoval comadanta s chudobou v zemi, odpověděl Stone takto: "Znáte Brazílii, Honduras, Salvador? Daří se tam snad lidem líp?"