"Plzeňská dvanáctka" přinesla letos mimořádně žánrově pestrý a bohatý program, úrovní jednotlivých představení však tento ročník dával za pravdu svému vročení, byl "tuctový" - nehýřil mimořádnými divadelními zážitky jak domácí, tak i zahraniční provenience.

A protože domácí produkce reflektuje vždy stěžejní inscenace poslední sezóny (viděno optikou zkušené dramaturgické rady), ilustruje festival skutečnost, že sebeprestižnější přehlídka nemůže být lepší, než jaké bylo či je divadlo samo.

Domácí tvorba opět přála klasice

Výběr vsadil na osvědčená jména režisérských osobností mladší a střední generace. Inscenace poslední sezóny uvedli Vladimír Morávek, J. A. Pitínský, Jiří Pokorný, Michal Dočekal, Martin Čičvák i Jiří Heřman. Převážně šlo o současný pohled na klasická díla, což se opět stalo, byť nestanoveným tématem festivalu.

Morávkův přepis Dostojevského Idiota, součást jeho soustavného projektového zdolávání ruské klasiky, je v duchu režisérovy poetiky pokusem o divadlo velké emoce a výrazného scénického rukopisu, inscenace však postrádá herecké osobnosti schopné zmocnit se všech odstínů Dostojevského hrdinů.

Scénografická stránka dominovala nad hereckými výkony i v Pitínského inscenaci Ibsenovy Nory, zasazené do ponurých chodeb zrušené železniční zastávky Jižní předměstí.

Gazdina roba Jiřího Pokorného s dobře vystavěnými dramatickými situacemi neunesla posun děje do 50. let 20. století, čímž se zcela míjí s konfliktem hry Gabriely Preissové.

A tak z domácích inscenací zazářil jednoznačně výrazově i emocionálně působivý Bludný Holanďan Jiřího Heřmana. Festivalová repríza měla i vynikající pěvecké obsazení, zážitek kazila jen špatná hra orchestru. Škoda, že inscenace, premiérovaná v dubnu, měla na festivalu derniéru. Věřím, že by s ní divadlo uspělo i na jiných festivalových scénách.

Zahraniční divadla se míjela se scénou

Zahraniční divadlo představovaly letos velmi rozdílné inscenace. Gogolův Revizor režiséra Fokina byl ukázkou dokonale stylizovaného divadla, poučeného Mejercholdovou biomechanikou, ale na festivalu působil až příliš artistně.

Stejně jako baladické Kroniky - Lamentace polského Teatru Piesň Kozla. Maďarská Rolnická opera patřila svým cimrmanovským charakterem spíš do zábavného "off programu".

Škoda, že litevský soubor Meno Fortas nemohl pro zranění přivézt Nekrošiusova Othella, poetické Jaro sice rovněž odráželo jeho působivou, obrazivou poetiku, ale bylo přece jen publiku vzdálenější.

Síla hamburské adaptace Čechovových Tří sester byla především ve feministicky nejednoznačné výpovědi o světě žen bez mužů. S poetikou Schimmelpfenigovy hry se minula Čičvákova inscenace Arabské noci činohry SND, vzdor kvalitnímu hereckému obsazení.

Své divadelní plachty rozepjali nad Plzní jak bratři Formanové, tak i francouzský soubor Cahin-Caha. Suchozemská verze Nachových plachet diváky zaujala scénografickou nápaditostí, po herecké i dramaturgické stránce však dosti pokulhává. Grimm souboru Cahin-Caha vtáhl diváky do světa fantazie, pohybu a hravosti, i když leccos vyšlo hůře než v Praze na Letné. Rozhodně však patřil k lepším zážitkům letošního festivalu.

Festival lákal nabitým programem

Bohatou podobu mělo i pouliční divadlo, které diváky přepadalo doslova na každém kroku. Tématem i divadelním tvarem, využívajícím specifika ulice včetně obchodů, zaujalo ostravské Bílé divadlo s inscenací Oni přicházejí na existenciální téma putování versus ulpívání na konzumních "zastávkách" lidského života.

Festivalový program oživila i loutkářská představení, produkce "Site specific" či projekt Sami mezi námi. Při nejlepší vůli se nedalo stihnout vše, ale o to větší byla možnost výběru.

Téměř šedesát představení 33 divadelních souborů na letošním festivalu navštívil rekordní počet 22 tisíc diváků (nepočítáno pouliční produkce). Plzeň doslova pulzovala divadlem. A již teď se těší na příští ročník. Snad mu ta třináctka nepřinese smůlu.