Rozhlasový orchestr z Manchesteru není tak znám jako jejich slavní kolegové z Londýna, ale po dvou pražských koncertech si jejich jméno a hlavně dirigenta Nosedu určitě zapamatujeme.

 Již první nedělní koncert v Rudolfinu s ryze českým programem naznačil, že dirigent má smysl pro detailní práci s orchestrem a svým temperamentem má zázračný vliv na orchestr. I v přídavcích podaných s lyrismem i energií orchestr zdaleka nepřipomínal chladné Angličany a brilantní výkony všech skupin nadchly publikum.

Druhý večer v pondělí dojem ještě zvýraznil. U Smetanovy symfonické básně Richard III. orchestr pozoruhodně vystihl její dramatismus, u jediného anglického díla, Elgarova violoncellového koncertu e moll, mladý anglický sólista Paulem Watkins dostatečně působivě vyzpíval jeho tragickou notu (byl psán pod dojmem smrti Elgarovy choti).

 Vrchol celého hostování ale přišel po přestávce se Šostakovičovou Symfonií č.5 d moll. Jedna z autorových nejnáročnějších skladeb je prubířským kamenem každého orchestru,  a to jak ji podal Noseda s Angličany, lze nazvat mistrovským výkonem.

Noseda je tak trochu "mácalovský" typ dirigenta, temperamentní, pracuje na skladbě i během koncertu, kdy "táhne" empaticky orchestr ve svých intencích. Nelze se divit Valeriji Gergijevovi, že zvolil Nosedu za svého stálého spolupracovníka, vliv Gergijeva byl znát i na Šostakovičovi.

Vystižení monumentálních i lyrických a groteskních míst bylo úžasné a orchestr se virtuózním výkonem přičinil o jeden z vrcholů festivalu.