Cena je desítky let známa a kritizována. Přesto podobné pokusy nikdy zcela nezmizely. Řečeno jejich vlastním jazykem, svůdnost je do značné míry funkcí jednoduchosti. A nejen ve vědě.

Kniha Petra Bakaláře Tabu v sociálních vědách představuje pokus o podobnou redukci. V oddílech věnovaných rozdílům mezi rasami, judaismu jako skupinové strategii a eugenice předkládá vizi, podle níž je téměř veškerá společenská mnohotvárnost včetně třídní příslušnosti odvoditelná z genetické výbavy. Za nejdůležitější děděné a (prý) měřitelné vlastnosti pokládá Bakalář inteligenci, zdraví a morální spolehlivost. Děděné vlohy údajně vysvětlují čtyři pětiny jejich variability, zbytek je funkcí "prostředí". Oddíl věnovaný sionismu kromě kritiky jeho temných stránek (evokující teorii židobolševického spiknutí) představuje vlastně most k závěrečným pasážím o eugenice - Židé jsou totiž představeni jako skupina úspěšná i proto, že po staletí uplatňuje eugenická opatření.

Čtenáře, který pročítá úctyhodný seznam literatury, nicméně napadne, že Bakalář sice neustále kritizoval kulturu, ale nikde neřekl, co vlastně kultura je, čím se liší od civilizace, atd. Jde o velkou slabinu jeho metody. Je základní vědecký výzkum součástí civilizace, to jest důsledku existence inteligentních a talentovaných lidí? Jak tedy vysvětlit, že "chytřejší" mongoloidé na poli vědy zatím nedosáhli výsledků srovnatelných s "hloupějšími" europoidy? Není tu třeba předpokládat cosi neodvoditelného z měřitelných hodnot IQ? A jak je tomu s vychvalovanou exaktností, jestliže genetické odlišnosti mezi rasami vyjádříme desetitisícinami procenta, a o několik stránek dále chytřejší z Afroameričanů mají čtvrtinu genů "bílých"?

Klíč k pochopení autora, jeho knihy i rozruchu kolem ní se tak v duchu této metody a z ní plynoucích závěrů může skrývat v poznámce pod čarou (str. 18): "Nekompetentnost sociálních vědců patrně plyne také z toho, že jsou v průměru méně inteligentní než vědci z okruhu přírodních věd."

Bakalář napadá odpůrce rasových teorií jako emocionálně zaujaté a pracující "nevědecky". Sám však vlastnímu "nehodnotícímu" přístupu zůstává mnohé dlužen. Když o amerických mulatech píše jako o hybridech, objeví se první pochybnosti. Když se odvolává na klepy, které pražský hotelový personál šíří o izraelských turistech, image seriózního vědce je nenávratně pryč. A když se po všem tom darwinistickém nehodnocení rozpláče nad německými miminky, která údajně v Polsku zavraždili pomstychtiví Židé, cosi začíná páchnout. Jeho tvrzení o asketismu většiny důležitých mužů Třetí říše vypadá objektivně. Ovšem jen pro čtenáře, který nic neví o masochistických záchvatech, kterým Hitler propadal v přítomnosti atraktivních žen, o poživačném Göringovi v hedvábné uniformě, o narkomanii obou, o Goebbelsově vzplanutí k Lídě Baarové atd.

U věty "Hierarchická společnost s harmonickými vztahy na základě nacionalismu je síla, která může stát v opozici vůči judaismu jako skupinové strategii." by už mělo být jasné, kam autora srdce táhne. Podobně jako dílo Davida Irvinga i Bakalářova kniha má janusovskou hlavu: směrem k současníkům nastavuje tvář vědce, směrem nazpět se zalyká obdivem k hrdinům velmi zvláštního ražení. Úvodní citace z Listiny základních práv a svobod by nás rozhodně neměla zmást. Petr Bakalář: Tabu v sociálních vědách Votobia Praha 2003 343 stran, cena neuvedena