Vzpomínky mě stále tíží (Nakladatelství Vega-L, 100 stran, 150 Kč) je název již druhé její knížky. První se jmenovala Jako chlapce by mě zastřelili. Ve spolupráci s Janou Vrzalovou se vrátila do chvil, které ji budily ze sna celý život. Přiznala se, že jí v tom pomohla Polka Wanda Półtawská, oběť nelidských pokusů nacistů na lidech: „Zkusím to jako ona. Ze všeho, co mne dosud tíží, se vypíšu.“

Znovu ožívají lidické oběti, její pes Šmudla, kamarádka Věnka Puchmeltrová, která s bandaskou spěchá pro mléko k Suchým, strejda Kozel, který se vrací s žebřiňákem taženým kravami… Nikdo z nich nacistické běsnění nepřežil.

Tahy pomyslného štětce, jímž autorka kreslí charaktery, jsou jednoduché, přímé, o to však působivější. Vypovídají těžko představitelné.

Onu hrůzu, že se o smrti svých mužů, synů, bratrů na dvoře Horákova statku všichni dozvěděli až po válce. Rozdělení, chtělo by se říci až sociální, Jaroslava poznala i v táboře v Ravensbrücku, kde si nebyly všechny vězenkyně rovny. Kdosi dostával od Mezinárodního Červeného kříže balíky s jídlem a za pamlsky si nechával od druhých sloužit…

Smutné jsou zážitky z poválečné doby, kdy se do republiky vrátila se zkušeností třicetileté, nicméně s duší stále šestnáctileté dívky.

K zamyšlení vedou i slova, že by se při červnové tryzně mělo nad hroby mužů a chlapců spíš mlčet, než mlátit podobnou slámu slov bez větší empatie k tehdejší hrůze.