RECENZE: Karel IV. jako otcův rival i spojenec

Scenárista a režisér Václav Křístek se v něm pokusil vyložit a přiblížit osobnost mladého prince Karla v konfrontaci s otcem, českým králem Janem Lucemburským. Snažil se přitom oba muže zároveň zobrazit jako symbolické zástupce dvou různých epoch.

Soustředit se na vztah otce a syna je však i dramaticky vděčné rozhodnutí, protože se opírá o odvěký, archetypální základ, který je atraktivní i srozumitelný napříč staletími. Může být navíc i významným zdrojem vnitřní dynamiky, což je nutně potřeba zvláště v takovémto případě, kdy autor buduje vyprávění v rozsáhlém, časovém úseku a na vybraných zlomových událostech. Jenže sázka na tyto aspekty vybraného tématu příliš nevyšla, protože se nepodařilo vytvořit dostatečně spojitý a pevný oblouk ani u jedné z obou dějových linií, které se spolu proplétají.

První míří k volbě římského krále, kdy se v červenci roku 1346 sjíždějí kurfiřti a napjatě očekávají příjezd Jana Lucemburského. Druhá chronologicky líčí Karlův život od chvíle, kdy byl v dětství odloučen od matky, až po onu zlomovou volbu. A přestože z dramatických důvodů autor zachází volněji s fakty a spojenectví Karla s Janem proti římskému králi Ludvíkovi Bavorovi navzdory realitě prezentuje jako jejich tajné ujednání, které vyústí v Janovo překvapivé rozhodnutí právě v den volby, ani směřování k takovému vrcholnému okamžiku nedokáže utáhnout celý film.

Příčinou je i skutečnost, že pod tímto rámcem selhává druhá, životopisná linie. Výběr zlomových scén sice autor naznačí povahu obou mužů a jejich vztahu, ale příliš se mu nedaří překonat charakter mozaiky, takže výsledkem je spíš chronologické leporelo. Scénář tak uvízl v podobné pasti jako loňská minisérie věnovaná Janu Husovi, i když jí netrpí až v takové míře.

Nicméně Hlas pro římského krále se může v klíčových rolích opřít o kvalitní herce. Přestože představitele obou hlavních mužských postav od sebe dělí jen pár let, funguje jim to spolu v otcovsko-synovském vztahu dobře. Jednak v něm významnou roli hraje rivalita dvou silných osobností, z nichž se na vrcholu filmu stávají rovnocenní soupeři a posléze spojenci, jednak Kryštof Hádek coby Karel uspokojivě obsáhne „náctiletého“ chlapce i třicátníka.

U Stanislava Majera je pak jeho mladší věk ve srovnání s postavou v závěru filmu výhodou, protože akcentuje a dokresluje výbušný temperament a charakter „posledního krále-rytíře“, který se zcela slepý nechá zavést do čela bitvy.

A výborně to pak herecky funguje mezi Hádkem a Terezou Voříškovou jako Karlovou manželkou Blankou z Valois. I z naprostého mála dokázali vytvořit obraz vřelého, spontánního vztahu, v jehož základech se dá tušit hluboké a silné spojenectví.