Článek
Dana Kyndrová, anonymní legionář a František Krátký představují Rusko (či Sovětský svaz) ze všech možných zorných úhlů. Ačkoli přistupují k tématu rozdílně, spojuje je touha zachytit nezachytitelné. A to legendární ruskou duši. Každý z nich se ji snaží zhmotnit pomocí navěky zakonzervovaného okamžiku, který by mohl abstraktní genius loci velké země nejlépe vyjádřit.
Rusko: Boxovací panák.
František Krátký (1851–1924) zachytil carské impérium archaickým a možná i do jisté míry nostalgickým okem. Černobílé či kolorované momentky z Moskvy nebo Novgorodu jsou plné spirituálního oparu, který vytvářejí siluety monastýru i anonymní postavy tvořící procesí. Jeho Rusko je Ruskem pravoslavné víry a báťušky cara, který stejně jako bůh vládne široširé otčině.
Rusko: Moskva, Procesí, Nesení ikony.
Fotografie legionáře, jehož jméno neznáme, jsou syrové momentky z Ruska časů první světové války. Autora zajímá okamžitá emoce a nad celkovou kompozicí či různými významovými plány příliš nepřemýšlí. Možná byl jako voják zvyklý vnímat situaci, která se odehrávala nejblíž u něj. Jako příklad slouží snímek Hrbáč vede slepého, na němž má malý chlapec s tělesným handicapem na provaze nevidomého dospělého vojáka. Symbolika tohoto spojení přebíjí vše ostatní, i určitou kompoziční nedokonalost.
Ruská říše Dany Kyndrové má dvě tváře. Komunistickou s rudými hvězdami, zachmuřenou tváří Lenina z kamene či kovu a vojáků na přehlídkách a pak tu modernější, hledající cestu zpět k popům, carovi i západnímu kapitalismu.
Na dílech je patrné především to, jak se tak obrovská země potýká s mnoha vlastními latentními běsy.
Východní karta je v současné době opět výrazně v kursu a při procházce mezi jednotlivými obrazovými příběhy třeba pochopíme, proč má matka Rus navěky věků imperiální choutky a přetrvává v ní pocit, že menší sousedi musí být nutně její vazalové.