Svou tvorbou nikdy nic nepotvrzoval, ale znejisťoval, zpochybňoval a lál. Jakpak by se mu asi líbil text o něm na stránce www.literatura.kvalitne.cz/div.htm. Uvádí se tam: Český básník a nakladatelský redaktor. V letech 1945-49 studoval filosofii a estetiku na Univerzitě Karlově. V roce 1969 emigroval do Mnichova, před několika lety se vrátil do Čech. Stalo se mu to však osudným, neboť zde (ve své břevnovské vile) zemřel po pádu ze schodů. Ve svém díle hluboce prožíval a s neobyčejnou naléhavostí reflektoval úděl člověka v současném světě a krizi civilizace. V exilu pracoval v mnichovské centrále rádia Svobodná Evropa.

Pokud si z toho žáci a studenti určitě něco zapamatují, pak samozřejmě tu nejméně podstatnou informaci: protože se vrátil do Čech, spadl ze schodů a zemřel. Kdybychom si dali práci a prohlédli si všechny internetové stránky se zpracovanými maturitními otázkami, pád ze schodů bychom nalezli v hojném počtu. To jen abyste věděli, že podobným způsobem se u nás vytváří takzvané veřejné mínění. Kompendia jsou vůbec k Divišovi nevlídná, v elektronické encyklopedii Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století (www.libri.cz/databaze/kdo20/main.php) je uvedeno u jeho narození datum 18. 4. 1924, ve Slovníku zakázaných autorů (Praha, SPN 1991) zase 8. 9. 1924. * 

Básník Petr Pavel "hostuje" na již delší dobu neaktualizovaných stránkách Magazlinu (jednoho z prvních výsledků soužití virtuálna a literatury). Vydal dosud devět básnických sbírek - zde si v nich můžete "objevovat". Kromě nich je tu soustředěno několik recenzí; tu na sbírku Trojlodí Jakuba (1996) napsal pro měsíčník Host (2/1996) Ivan Diviš. Na jednom místě v textu definuje, divišovsky urputně, poezii:

Neboť poesie je v podstatě krutá, vymahačná a domahačná paní. Docela dětsky já představímli si poesii vidím vznosnou paní, ženu (poesie je princip ženský, a proto se ho zmocňuje ponejvíce muž). Ano, byly básnířky, proč ne, ale numericky v naprosto mizivé menšině proti zástupu mužů, kteří se jí zmocňovali, aby se nakonec ona, tato vládkyně, zmocnila svého pokušitele. Tato nádherná paní stojí opřena o skalní masiv. Jestliže já se k ní nechovám, jak náleží, skála se otevře, žena zmizí a skála se za ní s rachotem zavře.

Pokud jsem si dovolil v této Liternetuře snad až příliš citovat, pak se omlouvám s tím, že z Diviše není možno necitovat. Kdybych si v něm četl s červenou tužkou a zatrhával vše mimořádné, jako to dělal můj strýc, vypadalo by to, že se na stránkách rozvodnily potoky krve.