Hlavní myšlenkovou linii naznačuje už dobře zvolený název knihy Motherless Child, Dítě bez matky. Odkaz na bluesové standardy Motherless Children a Motherless Child Blues, samotným Claptonem také natočené, vystihuje nejen hudebníkovu inspiraci, ale především často citované psychologické vysvětlení kytaristovy povahy. Claptonovo kdysi až pomstychtivé chování k ženám, přecitlivělost, pocity frustrace a sklon k závislostem na drogách a alkoholu bývají přičítány těžkému dětství. Nemanželské dítě Erika matka opustila a vychovali ho prarodiče.

Autor sleduje především soukromý život muzikanta, zaměřuje se na jeho osobní pohnutky, někdy až podezřele přesně ví, co si Clapton v dané situaci myslel a co cítil. Ale přestože zachycuje i situace lechtivé, zůstává věcný, drží se ověřených informací a vnímá souvislost osobních peripetií s tvorbou. Proto Scottovo balancování nad bulvárem nekončí pádem.

Daní za spád a dobrodružnost životopisu je, že se autor záměrně nezdržuje podrobnějšími rozbory hudby a přesnějšími popisy okolností jejího vzniku. Některá umělecky zajímavá období proběhne až příliš rychle, jiná úplně vynechá.

Například působení v Plastic Ono Bandu s Johnem Lennonem, byť epizodní, by stálo aspoň za zmínku. Kniha se tak soustředí na čtenáře ze širokých posluchačských vrstev. Znalcům Claptonovy tvorby a muzikantům mnoho nenabídne, což není výtka, jen konstatování. Neznamená to, že by Scott hudbu vyloženě přehlížel. Užitečný je například kratičký „životopis uvnitř životopisu“, věnovaný celoživotnímu Claptonovu vzoru, mýty opředenému bluesmanovi Robertu Johnsonovi. Včetně vysvětlení, proč se právě tento hráč z Delty stal idolem anglického kluka Erika a nasměroval jeho uměleckou pouť.

Dobře vykreslené jsou dobové reálie. Informace sbíral Scott často přímo u zdroje, měl možnost hovořit s řadou kytaristových muzikantských kolegů, přátel i někdejších partnerek.

Zdařile působí i překlad. Některé hudební termíny jsou ale nepřesné. Spíše než „ohýbání strun“ se užívá „ohýbání tónu“ či „vytahování strun“. Vhodnější překlad anglického „rosewood“, častého materiálu hmatníků kytar, je palisandr, nikoli „růžové dřevo“. Ale nejde o vyložené chyby.

Náš trh není přesycen překlady Claptonových biografií. K dispozici máme Autobiografii z roku 2006, u nás vydanou o dva roky později. Přestože ani samotný Clapton se ve vlastním životopisu „nešetří“, pohled autora zvenčí je logicky jiný a zajímavý.

Výpravná kniha Clapton – Ilustrovaný životopis zase představuje odlišný žánr, jde především o dokumentaci obrazovou. Navíc první anglické vydání Motherless Child vyšlo v Londýně loni, načasováno ke Claptonovým sedmdesátinám. Jde tedy o knižní dílko celkem čerstvé. Už proto stojí za přečtení.

Paul Scott: Eric Clapton – Motherless Child
65. pole, přeložila Bianca Bellová, 312 stran, 398 Kč

Celkové hodnocení: 70 %