V nakladatelství Labyrint jste nyní vydal knihu Strom života, v níž líčíte život Charlese Darwina. Vzpomínám si na váš Podivuhodný život Eskymo Welzla. Fascinují vás osobnosti?

Asi to souvisí s dětstvím, kdy jsem četl verneovky a cestopisy A. V. Friče. Můj otec (režisér Vladimír Sís, pozn. red.) také pořád cestoval, byl jsem v tom vychován. Šlo sice o cestování 19. století, ale já se k němu pořád vracím. Je v tom také obdiv k lidem, kteří dělali něco neobvyklého, snažili se objevit cosi nového.

Vůbec první moje knížka byla o Kryštofovi Kolumbovi. Fascinovalo mě, že lidé neznali mapu světa a doplňovali si na ní konkrétní místa. Potom přišla doba, kdy jsme si mysleli, že už víme, jak všechno je, a přitom jsme stále objevovali něco nového a sice mozkem.

Jako Galileo Galilei, který říkal ostatním: ne, tak to není, je to jinak.

Životní příběhy jsou někdy trochu jako verneovka. Například Eskymo Welzl se nesnažil předělat eskymáky, žil jako oni, ale pak mu to nikdo nevěřil.

Znamená to, že děláte knihy jen o osobnostech?

Tady mi vyšly snad jen čtyři knížky, takže to tak vypadá. Už se mě lidé ptají, kdo že bude po Darwinovi. Einstein? Láká mě Komenský. Dělám pro šestiletou dceru, která žije ve městě, knihu o městě. Když byl syn malý, tak jsem udělal knihu o hasičích, o buldozerech, o dinosaurech a o lodích. Vnímám reklamní tlak masové kultury, za níž se všichni ženou, a já jim chci říci: přemýšlejte nějak jinak.

Čím vás láká Komenský?

Miluju Labyrint světa a ráj srdce, který je podle "západního" světa první obrázkovou knihou pro děti. Jenže je to nezáživné, co si budeme namlouvat, takže zatím nevím, jak na to. Ale je od nás, a to mě taky zajímá.

Narodil jsem se v Brně, kde žil Johann Gregor Mendel, který podobně jako Darwin bádal o původu druhů. Nevěděli o sobě a dělali totéž, tak jsem ho do knihy o Darwinovi dal také. Nebo v Národním muzeu jsou dva Darwinovy dopisy, v nichž děkuje dr. Emilu Holubovi, že mu nějak pomohl, ale víc o jejich kontaktu nevíme.

Co nejvíc ovlivnilo váš osobitý výtvarný styl?

Když jsem byl malý, tak jsem měl něco s páteří a ležel jsem hodně v posteli. Měl jsem hru Masarykův závodní okruh, kde bylo hodně aut, které se srážely. Snad i proto jsou mé kresby tak přeplněné motivy.

Je v tom i moje snaha, aby lidé neřekli, že jsem něco odbyl. To je také dáno výchovou. Ve čtvrté třídě mi otec nařídil přepsat sešit ze zeměpisu, v kterém jsem si kreslil. Roztrhl ho a musel jsem udělal vzorovou úpravu s mapkami.
Možná je v tom ještě něco jiného, nevím.

Žijete dvacet let v USA, kreslíte pro New York Times. Jaký je rozdíl vnímání mezi americkým a českým čtenářem?

To je těžké zevšeobecnit. Rubriky měly svoje tradice a výtvarný styl. V ekonomické byly spíš grafy, v politické sekci zase karikatury. Měl jsem pocit, že budu pracovat pro všechny, ale bylo mi jasně řečeno, abych si vybral, s kým chci dělat.

Hodně kreseb byly jen ilustrace nudnějších článků. Byla to profese, ne jako tady, že by to dělali umělci. Ale musely mít styl. To všechno se teď vlivem počítačové grafiky a internetu změnilo, a tak jsem rád, že jsem se tím přestal živit.

Jaké knihy podle vás nejvíc oslovují americké děti?

V tom ohromném počtu lidí záleží na tom, jaká je to rodina, čemu dává přednost. Rozhodují otázky sociální, rasové. Velký tlak vyvolávají počítačové hry.

Jsou rodiče, kteří dětem čtou před spaním. Nebo chtějí, aby byly vzdělané a kupují jim takové knihy. Hodně pomohl Harry Potter, kdy děti zase začaly číst.

Je to jiné, než v našem dětství. Tehdy byly jen knížky, jednou týdně televizní pohádka, loutkové divadlo. Šermovali jsme se klackama a nikdo nám nenabízel deset druhů kordů.

Nadějí pro mě je jejich přeplácaný žaludek. Když jíte pořád u McDonalda, až se vám z toho dělá vyrážka, tak si řeknete, že si dáte raději brambory s tvarohem.

A takové knížky já píšu.