Byl to i případ amerických The Lumineers. První album uspělo, mělo dvě nominace na Grammy, pročež není divu, že to druhé vydali až po čtyřech letech.

Jmenuje se Cleopatra a je na něm, stejně jako na debutu, směs folku, americany a indie rocku. Je z velké části akustické, také emocionální, vedené ve středním až pomalém tempu. Kvůli tomu trpí jistou monotónností, zvláště ve druhé části.

Obal nového alba.

Obal nového alba

FOTO: Universal Music

Na prvním albu byla v hudbě The Lumineers patrná dávka plachosti a naivity. Na kolekci Cleopatra už jí tolik není. Kapela přešla mezi zkušené, ačkoli se nadále záměrně vyhýbá experimentům a složitým aranžím. Kultivovaný zvuk má od minula a aktuálně si ho zachovává.

První část desky je přece jenom více vzrušující. V textech se střídají témata lásky, vášně, touhy i zklamání, v písních jsou nápadité melodie a například titulní Cleopatra je docela rázná kompozice. Za ní následující Gun Song má zase atmosféru pro současné The Lumineers velmi charakteristickou.

Druhá část alba, kterou startuje písnička Angela, má už klidnější náladu a celkově nakládá se subtilnějšími a jemnějšími zvuky. V textech je více melancholie a deprese, prosazují se tóny akustických nástrojů a Wesley Schultz místo zpěvu často pouze vypráví. Písně My Eyes, Gale Song nebo Sick In The Head mohou v posluchači docela klidně vyvolat hluboký smutek.

Album Cleopatra pokračuje v duchu první desky The Lumineers. Není lepší, není ani horší. Patří k těm, které lze poslouchat donekonečna a neomrzí.

The Lumineers: Cleopatra
Universal Music, 33:56

Celkové hodnocení: 80 %