Časopis Esqiure napsal, že ve vaší hudbě neustále buď přijímáte, nebo nabízíte vykoupení. Je to správný postřeh?

Řekl bych, že to je pravda. Navíc si myslím, že to platí pro velkou část muziky obecně. Určitě pro tu, kterou mám rád. Vždycky mě brala country, miluji gospel a blues, často je to tak i v punk rocku. Už na to upozornili lidé přede mnou: rock’n’roll a hudební kultura vůbec mohou hrát v lidském životě podobnou roli jako náboženství. Myslím, že to je zajímavá a do určité míry pravdivá myšlenka.

Proč je to tak ve vaší hudbě?

Protože hudba je má životní úniková cesta, spása a vášeň. Je to věc, která je pro mě daleko důležitější než cokoli jiného. Když píšu, vystupuju a zpívám, vlastně tím chci uctít to, co pro mě hudba znamená. Takže do toho dávám všechno, co mám, a asi je to v mé hudbě patrné.

Není to plán. Je to jen přirozený způsob, jakým dělám hudbu. Snažím se k tvorbě přistupovat bez záměrů a otevřeně. Chci zachytit písně, které si začnu prozpěvovat. Nechci je ze sebe tlačit, než samy uzrají.

Před čím je pro vás hudba úniková cesta?

První žánr, do kterého jsem se zamiloval, byl metal. To mi bylo tak deset let. Když jsem začal chodit na Eton College, objevil jsem Nirvanu, punk rock, The Clash. V té škole jsem se cítil velmi nemístně. Bylo to období, kdy jsem si připadal odcizený a odtržený od ostatních. Proto jsem punk rocku propadl tak tvrdě.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Říká se, že máte přesný přehled o tom, kolik jste odehrál koncertů. Pořád to počítáte?

Rozhodně ano. Důvod, proč pro vás nemám přesné číslo, je, že jsem začal počítat v lokálních jazycích. Poslední koncert před tímto rozhovorem byl ve Španělsku, ale to číslo v hlavě nemám. Každopádně je to přes tisíc osm set koncertů.

V každé zemi něco řeknete nebo zazpíváte v místním jazyce. Proč?

Snažím se. Když do Anglie přijede kapela z jakékoli země, vždy mluví anglicky. Většinou v angličtině i něco zazpívá. Zdá se mi, že když jede Angličan do cizích zemí, měl by zkusit totéž. Mluvit jen anglicky by se mi zdálo nezdvořilé, i když část koncertu tak hovořím. Nedokážu se každý den naučit celý cizí jazyk, nicméně se mi zdá důležité dát najevo, že si uvědomuju, že jste na návštěvě. A s velkou úctou musím říct, že čeština je nejtěžší jazyk, ve kterém jsem se kdy pokoušel zpívat. Je bláznivě těžká. Musím si na přípravu vyhradit celý den v Praze.

Může se vám koncertování někdy omrzet?

Samozřejmě jsou dny, kdy je to větší legrace než jindy. Jsem si jistý, že to znáte, že i vy prožijete dny, kdy jste z novinařiny unavená. Asi neexistuje nikdo, kdo by se občas nezačal nudit nebo být netrpělivý. Nicméně turné miluju. Každý den toho prožiju tak dvakrát víc, než když jsem doma. Je obtížné si představit, že by to mělo jednou skončit. Dělám to od šestnácti let a teď je mi třicet čtyři a stále jsem díky své práci šťastný.

Ptám se proto, že nedávno jste na svůj blog napsal článek, ve kterém jste se omluvil publiku ve Valencii za to, že jste se na ně nedokázal napojit. Jak často se stává, že nedokážete koncert prožít tak, jak byste chtěl?

Velmi zřídka, proto jsem o tom napsal. Je to pro mě poměrně vzácná zkušenost. Když lidé přijdou na vás a máte z koncertu špatný pocit, chcete se do města vrátit a zkusit to znovu.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Před dvěma lety jste mi v rozhovoru řekl, že když budete mít štěstí, budete žít tak osmdesát let a nejspíš jen jednou. Jste spokojený s tím, jak svých osmdesát let prožíváte?

To je velká otázka. Ano, ale nechci kvůli tomu zlenivět. Jedna z věcí, kterou cítím jako svou uměleckou povinnost a zároveň ji potřebuji kvůli sobě, je nutnost měnit se a růst. Je to obzvlášť důležité, pokud jde o skládání písní. Pokaždé, když dokončím desku, následuje období dlouhé několik měsíců, kdy panikařím, že už nemám nové nápady a nevím, co budu dělat. Nakonec se to vždy vrátí zpět.

V mezičase vznikají věci, které se úplně liší od předchozí tvorby. Nyní jsem šťastný, protože mě napadá spousta věcí, které jsou jiné než ty předchozí.

Od roku 2001 do roku 2005 jste hrál v kapele Million Dead. Co vás přivedlo na sólovou dráhu?

Především to, že se Million Dead se rozpadli a přestali existovat. Věděl jsem, že chci pokračovat, a hlavně jsem chtěl jezdit na turné. Zrovna jsme se do toho opřeli a mně se to líbilo. Nechtěl jsem se už ale na nikoho spoléhat a nechat se zklamávat ostatními lidmi. Byl jsem tehdy naštvaný.

Dnes jsme už dospěli a vyříkali si, co se tehdy stalo. Navíc jsem i hudebně chtěl zkusit něco úplně jiného. Z hardcorepunkové kapely jsem byl unavený. Že jsem vzal do ruky akustickou kytaru, byla svým způsobem terapie šokem. Řekl jsem si, že zkusím koncerty v několika zemích a uvidím, jak mi to sedne. Brzy jsem si uvědomil, že jsem našel své místo.