Sympatické na dramaturgii některých divadel je, že vedle záplavy ruské klasiky nebo anglosaské dramatické tvorby 60.až 90. let objevují i díla odjinud: z Polska, Maďarska, ti ještě odvážnější z Argentiny (Ostrava) nebo z Brazílie (Olomouc).

Magie z Latinské Ameriky

Závěť psa uváděná v české premiéře má v sobě kupodivu mnohé rysy, jež jsou českému i moravskému oku a uchu zvláště blízké. Jako by Suassuna vyrůstající v Taperoá a v Recifle, dnes věhlasný profesor univerzity v Pernambucu - myslím, že na ta města zabíráte podobně nevěřícně jako já, slyšel jsem jejich jména poprvé, a utěšuji se, že autor asi podobně reaguje na Olomouc nebo Moravu - jako by ten dobrý Brazilec znal naše lidové barokní hry nebo hrabalovské příběhy, a to všechno okořenil literární magií současné Latinské Ameriky.

"Autos sacramentales" vycházejí ze Zlatého věku pyrenejských náboženských dramat se nemohly nepřenést s dobyvateli do španělských i portugalských provincií Ameriky. Přidáme-li k tomu Suassunovu lásku k lidovému humoru a moudrosloví, je to dobrý předpoklad, aby si Závěť psa získala diváky i v Česku.

Olé cangasierros

Všechno je v ní proti zákonům dramatické tvorby. Žádný kladný hrdina, jen lidoví zlodějíčci, plebejští pábitelé a šprýmaři (Pavel Juřica, Dušan Urban), šidiví řemeslníci (Václav Bahník, Vlasta Hartlová), lakotní bohatci (Miroslav Hruška), kšeftující církevní hodnostáři (Petr Franěk, Ivan Koreček, Josef Bartoň) a loupěžníci, v inscenaci Ondřeje Spišáka jako vystřižení z pozdějších desperádů rodu cangasierros (Jakub Stich, Lenka Kalousová).

A ke všemu ti dva revolucionáři všechny před přestávkou povraždí a sami jsou zabiti. Takže šlus?! Kdepak. Závěť psa je přece "auto". V očistci, kde se všichni znovu setkají, vstupují do hry Panenka Marie Soucitná (Ivana Koktová), Pánbů (Viktor Dvořák), Démon (Mikuláš Pánek) a Ďábel (Evellyn Čapková-Pacoláková). A hraje se o dušičky...

Hra psovsky kousavá

No a protože s těmi prolhanými plebejci to není k vydržení ani v pekle, natož v nebi, mohou se vrátit na zem. Jak to známe z českých kubínovských nebo čtvrtkovských vyprávěnek, polepšení od nich nečekejme. I tak je ovšem olomoucká Závěť psa dobrý počin. Snad se s prostořekostí příběhu "padni komu padni" smíří i místní arcibiskupství a vedení divadla.

Ariano Vilar Suassuna: Závěť psa aneb Hra o naší Milé Paní Soucitné. Auto da Compadecida.

Přeložil Vítězslav Bartoš, režie Ondřej Spišák, výprava Katarína Holková, dramaturgie Vladimír Fekar, hudební spolupráce Norbert Lichý.

Moravské divadlo Olomouc