Lagronová je autorkou silných ženských osudů a zároveň básnířkou obrazivého jazyka a krásné češtiny. Tentokrát vytvořila poetický esej, v němž zazní řada hořkých a přesných postřehů o české společnosti svírané kuchyňskou omezeností obrozenského nadšení, morálního puritanismu i sebevědomého mužského přesvědčení o znalosti „potřeb ženy“, ale velkou českou hru, jak ji nazývá v programu dramaturg Milan Šotek, se jí napsat nepodařilo. A jeviště Stavovského divadla to nemilosrdně odhaluje.

Vycpaný kanec i rybka v láhvi

Režisér Štěpán Pácl uzavřel veškeré dění do zdí měšťanského salónu, jehož nudnou omšelost ozvláštňují surreální obrazy visících židlí, rybky uzavřené ve sklenici od okurek, dešťové vody i vycpaného kance. A zneklidňující, drsná, disonantní hudba. Jsou to obrazy, za něž si dokážeme dosadit konkrétní významy, ale které nedokážou z tříhodinového představení stvořit živé, divácky poutavé divadlo s lidskými osudy, s nimiž lze soucítit a skrze něž se lze osobně konfrontovat s postavou Němcové.

Svou roli v Páclově inscenaci má i mohutný vycpaný kanec.

Svou roli v Páclově inscenaci má i mohutný vycpaný kanec.

FOTO: Martin Špelda

Lagronová je básnířkou intimních sdělení, jimž se daří v komorních prostorách, zatímco velké jeviště odhaluje nedramatičnost jejího textu, jeho neukotvenost, nejistou rozkročenost mezi konkrétními historickými reáliemi a obecnými principy. Herci vesměs nemají co hrát, jejich postavy jsou jen nositeli myšlenek, stále se jen mluví, mluví a mluví.

Borová, Medvecká a Mikulková

Božena Magdalény Borové je uhnětena z dětské bezelstnosti, naivity, nadšení, prudkosti a spalující touhy, ale postrádá dramatické situace, v níž by toto vše konkrétně zakotvila. I ona je především hlasatelkou idejí, ze hry se navíc čím dál víc vytrácí.

Její alter ego, Bára Taťjany Medvecké, prochází hrou v dráždivé dvojlomnosti snové posedlosti mořem a usedlé ženské věcnosti. Ostatní postavy splývají ve více méně povšechný chór, sestry Rottovy (Johana Lucie Žáčkové a Sofie Jany Janěkové ml.) jsou vzájemně zaměnitelné, totéž platí o Básníkovi (Martin Pechlát), Profesorovi (Jiří Štěpnička), Doktorovi (Igor Orozovič), Nakladateli (Alois Švehlík), Mužákovi (Jan Hartl) a vlastně i o Němcovi (David Prachař), z něhož si divák zapamatuje spíše objetí s vycpaným kancem než s Němcovou. I když právě o to možná jde. Nicméně, o jeho vztahu s Němcovou se mnoho nového nedozvíme.

Jednostrunnou charakteristikou pragmatické kvočny obdařila svou Rottovou Jana Boušková, text jí ovšem nic víc nenabídl. A Jana Preissová se na scéně mihne jen v matné a odtažité postavě vídeňské Frau. Škoda. Z malé, ale dobře napsané postavy služky Majdy vytěžila maximum Gabriela Mikulková, je to živá figura s přesně zacíleným groteskním nadhledem, její monolog o vlaku je jedním ze světlých okamžiků poněkud jednotvárného tříhodinového představení.

Božena Němcová (Magdaléna Borová) obklopená mužskou společností, kterou irituje i přitahuje.

Božena Němcová (Magdaléna Borová) obklopená mužskou společností, kterou irituje i přitahuje.

FOTO: Martin Špelda

Lagronová v programu uvádí, že hra prošla padesáti verzemi. Nejspíš tady je zakopán pes. Možná ta první, horká a neučesaná hra, měla v sobě víc posedlosti Němcovou než výsledná, celkem nevzrušivá freska o mindrácích české společnosti.

Lenka Lagronová: Jako břitva / Němcová
Režie: Štěpán Pácl, dramaturgie: Milan Šotek, scéna: Andrej Ďurík, kostýmy: Daniela Klimešová, pohybová spolupráce: Veronika Blažejovská, hudba: Jakub Kudláč, light design: Martin Špetlík. Premiéra 31. března ve Stavovském divadle Praha

Celkové hodnocení: 65 %