Kritici často vyčítají La Chapellovi, že je kýčař a přináší lidem jen to, co chtějí vidět, aby mohl svá díla snadno a draze prodat. To je však poněkud zúžený pohled na věc. Důležité jsou totiž souvislosti, do kterých svá témata zasazuje. Ty dokáže dešifrovat pouze poučený divák.

Tvůrce často volně cituje renesanční, barokní či manýristické malířské mistry Sandra Botticelliho či Leonarda da Vinciho, popartového gurua Andyho Warhola či popová nebo masmediální klišé.

La Chapelle: You Are My Holiday Los Angeles, 2004.

La Chapelle: You Are My Holiday Los Angeles, 2004.

FOTO: Jan Šída, Právo

Jestliže budeme v tomto případě přesto operovat s termínem kýč, musíme vědět, o co vlastně jde. Často je totiž kýč charakterizován jako něco, co působí na první pohled líbivě, bezkonfliktně, přehnaně krásně a až infantilně dokonale. Je to charakteristika La Chapellových velkoformátů?

Jediné, co kýč opravdu připomíná, je cukrkandlová barevnost a přehnaná bohatost scenérií. Tím veškerá líbivost končí. Fotograf naopak vystrkuje do popředí ošklivost, perverzitu a sexuální vyzývavost. Navazuje na helénistické umění, jež v duchovních či tělesných deformacích nalézalo určitou estetickou kvalitu, která nebyla na první pohled zřejmá.

La Chapelle: Amanda Lepore: Addicted to Diamonds New York, 1997

La Chapelle: Amanda Lepore: Addicted to Diamonds New York, 1997

FOTO: Jan Šída, Právo

To samé funguje i v případě La Chapella. Z dálky vypadají jeho díla jako vybarvené omalovánky pro dospělé, zblízka ale odhalují ironii, nadsázku, výsměch či dokonce pohrdání, možná i smutek. Dekadentní lascivnost představuje pouze metodu, díky které může autor zkarikovat negativa světa. Pomocí klasických vizuálních symbolů poukazuje na fakt, že kulisy či kostýmy se sice mění, ale herci zůstávají stejní.