Loni jste byla předskokankou na koncertech Gorana Bregoviče a zpěvačky Zaz. Pokud se nemýlím, do té doby jste žádné koncerty neměla. Je to tak?

Máte pravdu. Vystoupení před Bregovičem bylo první s mou kapelou. O tom, že před ním budeme hrát, jsme se dozvěděli týden před akcí, přičemž kapelu jsme stihli založit asi tři dny předtím. Program jsme připravili během dvou zkoušek.

To jste byla velmi odvážná. Jednak proto, že jste si za tak krátkou dobu troufla jít na pódium před takovou hvězdu, jakou u nás Bregovič je, a také proto, že jeho hudba je energická, zatímco vaše spíše hloubavá.

Se mnou je to trochu složité. Máloco se mi v současné muzice líbí, a tak když se dozvím, že u nás bude vystupovat někdo, koho mám ráda, řeknu svému managementu, že by mi bylo ctí před ním zpívat. A Bregovič i Zaz jsou moji oblíbenci. V obou případech došlo ke komunikaci s jejich managementy, kterým se mé nahrávky líbily. Potom jsme vedli s Jirkou Burianem, který se mnou na písničkách spolupracoval, diskuzi o tom, jestli do toho jít, anebo to vzdát a pak si to třeba vyčítat. Nakonec jsme odehráli koncerty, které jsme si velmi užili.

Jakou hudbu máte ráda?

Hudebně mě vychoval a vzdělal můj tatínek - muzikant, skladatel, producent a dýdžej Jiří Smetana. Spolupracoval především s poprockovými interprety a deset let se staral o Věru Bílou a skupinu Kale. To možná vysvětluje mou inklinaci k world music a tím pádem touhu zpívat před Bregovičem. Spolehlivě mě ale ze židle zvedají The Beatles a rhythm’n’bluesové jistoty, například Ray Charles, Stevie Wonder nebo Marvin Gaye.

Dosud jste byla známá jako herečka a moderátorka. Kdy jste se rozhodla být zpěvačkou?

Zpěvačka si začnu říkat, až na můj koncert přijde víc než sto lidí, až si koupí mé album a dostane se mi příznivé zpětné vazby od nich i hudební kritiky. To první už se děje na mé hudební facebooké stránce, a také na Instagramu. V komunikaci s fanoušky jsem dost aktivní, snažím se odpovídat všem. A hudební kritika je vůči mně mnohem, mnohem vstřícnější než jsem čekala.

Svou první desku beru jako pokus věnovat se tomu, co mám celoživotně nejraději a co je mi nejbližší. Proto z toho zároveň mám i největší obavy, a proto to trvalo tak dlouho, než jsem nasbírala odvahu se do toho pustit.

Přitom jsem se pro hudbu rozhodla už asi ve třech letech. Tehdy jsem měla jasno v tom, že budu zpívat. Později se mi do toho ale z podvědomí a nadvědomí dostaly informace, které to čisté dětské rozhodnutí zpochybnily. A to vlastně trvá dodnes.

Co když vám to v hudbě nevyjde?

Nebude to velký průšvih, protože jsem mezitím stihla vystudovat nějaké školy a najela jsem do jiných profesních kolejí. Neurotické povahy, jako jsem já, potřebují vědět, že mohou něco zkusit, a když to nevyjde, že mají kam jít.

Nikdy jsem nebyla dost statečná na to, abych šla na konzervatoř a hudbu si určila jako hlavní životní cestu. Myslím si, že v tom hraje roli postoj mého tatínka. Rozmlouval mi, abych se vydala na hudební scénu, protože ji dobře znal a věděl, jak je nevyzpytatelná, vratká a v mnoha případech nespravedlivá. Navíc díky tomu, že pracoval s The Police, Iggym Popem nebo The Pretenders, měl laťku nastavenou mimořádně vysoko. A novou Billie Holiday ve mně opravdu neviděl…

Vy si to myslíte také?

Vím o sobě, že nejsem a nikdy nebudu dokonalá zpěvačka. Můj zpěv není virtuózní ani natolik originální, že by nikdy nikdo nic podobného neslyšel.

Dlouho jsem byla přesvědčená o tom, že jsem prostě průměrná zpěvačka i skladatelka a že nemám na to se tím živit.

Šla jsem tedy dělat jiné věci, ale díky účinkování v muzikálu Lucie, Větší než malé množství lásky, kam mě vybrali do titulní role, a také díky setkání s mým přítelem Jordanem a později s Jirkou Burianem, který mě ohromně motivoval, jsem se do hudebního světa nakonec vydala.

Jak vás Burian motivoval?

Už jenom tím, že mi řekl, abychom spolu něco udělali. Jednou přišel k nám domů a sdělil mi, že viděl nějaké mé hudební pokusy na YouTube a líbí se mu, jak zpívám. Požádal mě, abych mu zahrála dvě skladby, které si nahrál na diktafon. Pak odešel a po třech dnech mi jednu z nich poslal zaranžovanou.

Já byla jeho prací okouzlena a přijala jsem nabídku zkoušet dál a pak odjet na několik hudebních soustředění na chalupu mé babičky na Vysočině. Tam jsme pracovali ve dne v noci a složili většinu písniček, které jsou na desce.

Proč jsou texty na albu hlavně anglicky a ve dvou případech francouzsky?

Vím, kam míříte… Spousta lidí mě upozornila na to, že když nebudu zpívat česky, budu to mít na domácí scéně těžší. Já ale hudbu nedělám proto, abych si za honoráře postavila pět baráků. České texty nemám proto, že je nejsem schopná napsat. Pár pokusů sice proběhlo, ale byly směšné. Podobaly se těm, které slýcháme často v českých rádiích a většinou se jim posmíváme. Takové zpívat nechci. Propadla bych se hanbou.

Na naší hudební scéně vidím jen pár lidí, kteří umějí napsat výborné české texty. Byl to určitě Kryl, jsou to Nohavica, Krajčo, Tata Bojs nebo Kato ze skupiny Prago Union. Mně se zatím píše i zpívá mnohem snáz v angličtině, která je pro mě jazykem popu a rocku. Svou hudbu bych navíc ráda vyvezla mimo republiku, protože si o ní nemyslím, že patří k té, kterou ve zdejších končinách poslouchá masa. Zatím.

Jak moc jsou pro vás důležité texty?

Upřímně?

Samozřejmě.

Nejsou, a vlastně ani nejsem schopná o nich moc hovořit. Texty u každé hudby jsou pro mě pouze záminkou k tomu, aby mohla proběhnout ta hudba. Mám spoustu oblíbených kapel i písniček, některé poslouchám pořád dokola, teď například skladby od Paola Nutiniho nebo Arctic Monkeys. Ani jednu z nich ale nejsem schopna zazpívat s textem.

Co vás čeká dál?

Především už 12. dubna křest v pražském Lucerna Music Baru, kam všechny zvu. Bude tam několik hostů, například Mardoša a Milan Cais z Tata Bojs nebo Matěj Ruppert z Monkey Business. Předkapelu mi budou dělat britští The Silver Spoons. Těším se na to nepopsatelně.

A pak mě čekají další koncerty u nás, na které bychom rádi vyjeli se spřátelenými kapelami. Budeme snad hrát i na nějakých letních festivalech, všechno je teď v jednání. Hlavně jsem ale zvědavá, jak budou lidé reagovat.