Pamatuju si, že většina vašich koncertů byla velmi energických.

Jo, hráli jsme před lety Saint Brieuc, babička promotéra o nás nikdy neslyšela. Pustila si desku, ale nelíbila se jí, jenže zbožňovala show, takže vizuální stránka je velmi významná, stejně jako hluk. Show i hudba jsou stejně důležité

Letos uplyne čtyřicet let punku. Znamená to něco pro vás?

Víte, punk byl proti kapitalismu a nyní každý zúročuje těch čtyřicet let, takže pro mne nic neznamená, jestli je to čtyřicet let nebo padesát let. Budeme hrát příští rok, přespříští rok, vystupujeme bez ohledu na to, jestli má punk čtyřicet let, kvůli tomu to neděláme. Ale punk je pro nás jednou z nejdůležitějších věcí, začali jsme hrát kvůli punku, punk zrušil všechny bariéry a náhle jsem se mohl stát zpěvákem, přitom neumím zpívat. Bez punku by to nebylo možné. Než nastoupil punk, musela hudba dokonale ladit. Ale nechceme kapitalizovat čtyřicet let punku, hrajeme jako obvykle a vyšlo to na čtyřicáté výročí, toť vše.

Jste rád, že pořád hrajete?

Jo, nikdy jsem nemyslel, že to vydrží tak dlouho. Začali jsme v roce 1979 a mysleli jsme, že vydržíme tak dva tři roky. O deset let později bylo úžasné, že tu pořád jsme. Nikdy mě nepřestávalo udivovat, jak je publikum loajální. Je sice malé, nikdy jsme neměli větší, ale nestaráme se o to, protože je pěkné se vracet na stejná místa a hrát ve stále stejně velkých sálech. Je to tak lichotivé.

Máte nějaké místo, kde rádi vystupujete?

Kdekoli jinde mimo Anglii. Každá země je speciální z jiných důvodů. Japonsko je speciální kvůli pěkným holkám, Španělsko je velmi dobré, protože je to tam jako na párty, ve Francii zase mají velký zájem o hru na kytaru. Každá země je jiná a má něco dobrého. Jižní Amerika je neuvěřitelná, jsou tam úplně blázniví.

Proč mimo Anglii?

V Anglii se nikdo o Toy Dolls nezajímá. Těžko tam odehrajeme jeden koncert ročně, je to trochu legrační, protože jsme tam před mnoha lety měly velký hit Nellie The Elephant, hodně kluků si ho koupilo, ale hodně si jich myslelo, že hudbu nebereme vážně, že je to jen vtip. Naneštěstí, takže tu nehrajeme

Co pro Vás znamená hrát v Praze?

Milujeme Prahu, město se nám líbí, řeka, mosty... A je to už dvanáct let, co jsme naposled hráli v Praze v tomto sále, takže jsme byli hodně netrpěliví, abychom se sem zase dostali. Je to jeden z nejlepších sálů na světě.

Od posledního koncertu Vám vyšly i nějaké desky. Budete se více soustředit na materiál z nových alb?

Ne, ne, bude to směs úplně všeho, protože když hrajeme příliš moc nových věcí, lidi chtějí slyšet staré, a když vybereme převážně staré věci, chtějí slyšet nové, takže to bude směs všeho.

Připravujete něco nového?

Jo, právě teď jsme zaneprázdnění, vzal jsem si jen dvě hodiny volna, jsem uprostřed psaní písní pro nové album.

Kdy bude hotové?

Doufám, že nahrávat budeme na konci roku, ale vyjde až v příštím roce.

Ve stejném tříčlenném obsazení?

Ano, ale myslím, že budeme mít nějaké hosty, protože pár lidí nás o to požádalo. Budou zpívat a já bych chtěl, aby Charlie Harpera z UK Subs hrál na foukací harmoniku, to by mohlo být dobré.