Jak jste vybíral repertoár, ve kterém se objevuje i skladba od islandské postrockové skupiny Sigur Rós?

Nejprve jsme přemýšleli, co jsme už v Praze hráli a pak mysleli na to, jaký je hudební svět, jehož jsme dnes součástí. Snažili jsme se, aby posluchači mohli slyšet skladby, které nás zajímaní nyní a ve kterých uplatňujeme různé přístupy.

Zařadíte tentokrát nějakou delší skladbu, nebo půjde opět o kratší díla?

Vždy říkám skladatelům, které oslovuji, že dílo by mělo být tak krátké, jak jen může být a tak dlouhé, jak být musí. Ale skladba od Michaela Gordona (ze souboru Bang On A Can) má myslím 12 minut, podstatnější ale je, že v ní čas vůbec nevnímáte. Také skladba Alexandry du Bois je rozsáhlé dílo, má 17 minut a přes deset minut má i Zornova Cat O´Nine Tails. Ta vznikla na náš podnět a pro Zornovu tvorbu je velmi důležitá. Nahrávali jsme s ním jeho skladbu Forbidden Fruit, což je krásné dílo, které však lze jen natočit ve studiu. Já však chtěl hrát Zornovu hudbu živě, tak jsem ho přesvědčil, ať pro nás něco napíše. Bylo to poprvé, kdy on složil něco pro jiný soubor než pro svůj vlastní a začal o sobě přemýšlet jako o skladatelovi.

Co vás láká na mexické hudbě, když jste z loňské desky Nuevo zařadil do programu hned tři skladby?

Důvod, proč jsme nahráli tuto desku  je velmi osobní. Když v dubnu 1995 zemřel můj syn Adam, otřáslo to mým životem i mojí rodinou. Uvědomil jsem si, že na Vánoce musím svou ženu a dceru vzít někam, kde jsme ještě nebyli a kde to bude pro nás bude něčím zvláštní. Přemýšlel jsem o nejrůznějších místech, která jsem navštívil jako hudebník a dospěl k Mexiku. Myslím si, že mexická kultura svým vlastním způsobem dokázala porozumět smrti. A tak jsme na Vánoce jeli do Mexika a strávili tam deset dní. Nuevo o nich vypráví. Každý tón a zvuk je s nimi nějak spojen. Divoká party na konci desky evokuje oslavu Nového roku, kdy se na hlavním náměstí Mexika sešel milión lidí a všichni slavili. Nuevo ve je takové malé poděkování kultuře, která je tak blízko Americe a přitom tak odlišná od americké a jež zachránila moji rodinu.

Z desky je patrné, že při interpretaci folklórních melodií vyhýbáte virtuositě, hrajete je velmi syrově.

Víte, ona existuje řada přístupů k virtuozitě. Nahrával jsem s rumunskou cimbálovkou Taraf de Haidouks. Jejich houslista Caliu je jeden z největších virtuosů, které jsem ve svém životě slyšel. Přitom drží smyčec úplně a hraje úplně odlišné než kdokoli jiné. A je to divoké, neuvěřitelné a nádherné. A uvědomuji si, že být hudebníkem znamená najít si tyto zdroje inspirace v různých přístupech ke hře.

Z vaší diskografie je patrné, že to děláte. hrajete skladby od autorů z celého světa, i z Kavkazu, Balkánu, Afriky a Dálného východu.

Doba, ve které právě žijeme, nabízí hudebníkům obrovské privilegium. Můžeme slyšet hudbu z mnoha částí světa, inspirovat se tvorbou lidí, kteří vycházejí z úplně jiné kultury a zkušeností, než mám já nebo vy. Ale toto privilegium pro nás představuje také obrovskou výzvu. Když slyšíte něco nového, inspirujícího a okouzlující, jde o to jak to zařadit do své vlastní tvorby, svého vlastního života. To je moje odpovědnost. Ale současně je to jeden z nejradostnějších aspektů muzikantského života - že se mohu učit stále něco nového, že se mohu učit se hrát hudbu, kterou jsem předtím nikdy neslyšel.

Není obtížné vybírat?

Sázím na instinkt. Když mě něco zaujme, přitahuje, použiju to. To byl případ Sigur Rós. Když jsem poprvé slyšel jejich desku, poslouchal jsem ji nepřetržitě tři dny a tři noci. Cítil jsem, jak je jejich hudba krásná a okouzlující, cítil jsem, že v jejich hudbě je něco základního. Chtěl jsem s kapelou spolupracovat, i když jsem nevěděl, jak. Poprvé jsem je viděl hrát před třemi lety v Los Angeles v době, kdy jsem dodělával Nuevo. Byl to první koncert, který jsem navštívil po 11. září 2001. Uvědomil jsem si, že podobně jako u mexických Café Tacuba jde o zvláštní případ, kdy skladatelem je kolektiv.

V programu máte také Minguse. Co pro vás znamená hrát jazz?

Neuvažuji o hudbě ve stylových termínech , pro mě jako nic neznamenají termíny jazz, country a western nebo opera nic. Výjimkou je případ, kdy jdu do obchodu s deskami.

Ovšem pro jazz je typické na rozdíl od klasické hudby uplatnění improvizace. Jak se ní vyrovnáváte?

Nyní pracuji na jedné skladbě jednoho íránského autora. Hudba, kterou hraje osm muzikantů, je čistě improvizovaná. Je však tak krásná, že jsem ho požádal, aby napsal verzi, kterou by mohl hrát Kronos Quartet. Udělal to a my se ji nyní učíme. Naše verze nebude improvizovaná stejným způsobem jako původní, čím častěji a déle ji však budeme hrát tím, více bude improvizovaná. Čím lépe pronikneme do stupnic, v nichž je psaná, tím nám bude bližší.