Článek
Mají hlavní postavy reálný předobraz?
Ono se to skládá z více různých postav, zážitků, psychologických charakteristik. Když jsem natočil Mariana, bavilo mě, že se lidé ptali, jestli jsem z dětského domova. Nebo v zahraničí se mě ptají, jestli jsem Rom. Umělecká transformace nemusí souviset s osobními zážitky, ale samozřejmě tam jsou také.
Lidé se vás asi budou ptát, proč střídáte černobílé a barevné záběry?
My jsme chtěli udělat extrémní film, od zdi ke zdi, maniodepresivní. Pohybuje se ve škále mnoha citů a vášní. Černobílá je nejvyšší možnou stylizací barevného filmu. Proto jsem chtěl do filmu tu černobílou, aby sloužila pocitu rozevření mezi silnými protiklady.
Barvy jsem otevřel ve chvíli, kdy se hlavní postava zamilovala a rozhodne se, že půjde za tím druhým. O barvu zase přijde v momentě, kdy on jí řekne, že s ní nechce být. Tak padá do deprese a jde do černobílé.
Myslím, že je důležité, aby ten film na člověka vypustil všechny druhy pocitů. Trochu mě ta otázka zaráží v tom smyslu, že lidé jsou zvyklí dívat se na klipy, kde se všechno mění. Je zajímavé, proč divák chce být tak racionální při přístupu k hranému filmu, když měnění barev a nebarev, ostrosti a neostrosti už patří k výbavě diváků.
U klipů ano, ale u celovečerního filmu je to úplně jiný pocit...
Mě to bavilo. Chtěl jsem si užít ten plezír, že budu pracovat s černobílou. Řekl jsem si, že se nebudeme bát.
Karel Roden hraje bláznivého hypochondra.
O pocitu z filmu hodně rozhoduje konec. Není moc beznadějný?
Ne, mně to přijde hodně feministické. Tam se ukazuje, že ženy jsou strašně silné. Tím, že mají ty děti a dětem něco předávají, tak vidíte, že kluk, ze kterého by mohl být postižený člověk, má naději se konstruovat v momentě, kdy se setká s tou matkou, byť třeba bude do smrti šišlat, to je jedno.
Ta holka, která se musí živit ve striptýzu, na svou holčičku nemluví, ale snaží se jí předávat něco neverbálně. Můžete si říkat, jak to asi dopadne, ale každopádně mají mezi sebou pevné pouto. Poté, co ji vidíte v situacích, kde se s někým hádá, vidíte, že má skutečné zázemí, že si vytvořila byt pro to dítě.
No a jeden z kluků se osvobodí tím, že se vydává na cestu. Každá cesta je nadějí. Samozřejmě můžete padnout i na lapky a na vrahy, ale každá cesta je podnětem a nadějí.
Kde hledáte herce?
Ve filmu Nikdy nejsme sami jsem použil herce, které jsem znal. S Karlem Rodenem, Lenkou Vlasákovou a Miroslavem Hanušem jsem už pracoval, s Klaudií Dudovou a Zdeňkem Godlou jsem natočil film Cesta ven.
A co děti?
Děti jsem našel v dětských domovech, protože jsem chtěl, aby to byly děti se zkušeností, s určitým šrámem na duši, které mají širší zkušenost než opečovávané dítě ve tříčlenné rodině.