Co jste v uplynulém roce prožil?

Byl to asi můj nejvytíženější rok. Po svém prvním koncertu v Praze jsem měl ještě několik vystoupení v Evropě a velké letní turné doma v Chorvatsku. Následovalo velké asijské turné. V Číně, Jižní Koreji, Singapuru nebo Hongkongu mám nejvíc práce.

Proč právě tam?

Když jsem začal spolupracovat s nahrávací společností EMI, rozhodli se začít v Asii a poté přijít do Evropy. V Asii jsem získal úspěch tak rychle, že jsem tam musel jezdit skoro každý měsíc. Strávil jsem tam opravdu hodně času. Teď mám pěkný úspěch i v Evropě, ale Asie je pro mě stále největším trhem.

V únoru jste po čtyřech letech hrál v Záhřebu. Mají pro vás chorvatské koncerty výjimečnou atmosféru?

Měl jsem mezitím několik koncertů na pobřeží, ale Záhřeb jsem z neznámého důvodu několik let vynechával. Koncert v tom městě mě vždycky trochu vynervuje, obzvlášť Lisinského sál, ve kterém jsem budoval svou kariéru a hrál tam jako mladý, strachem zkamenělý hudebník s orchestrem. Když tam vystupuju, všechno se mi to vrací. Když hraju v rodném Šibeniku, což je malé město na pobřeží, je to jiné. Máme tam krásné malé divadlo a na koncert vždy přijde mnoho přátel. Když zvednu hlavu od piana, mám pocit, že hraju na besídce pro kamarády. Lidé v publiku mě sledují od té doby, co jsem byl malý chlapec.

V dubnu vás čekají dva koncerty v České republice. Jaký chystáte repertoár?

Bude to mé,best of‘. Bude to koncert postavený na mém posledním albu Croatian Rhapsody, což je v podstatě výběrové album. Písně ale představujeme v nových aranžích a mixech. Navíc jako obvykle zahraju asi dvacet minut čisté klasiky.

Jak jste docílili modernějšího zvuku?

Pracoval jsem na tom s producentem z londýnského studia Abbey Road. Pokusili jsme se písním vdechnout nový život.

Máte rád Beatles, kteří jsou s Abbey Road spojeni?

Zase tak moc ne.

Croatian Rhapsody je nejen název aktuální desky, ale i vaše nejúspěšnější píseň. Jaký je její příběh?

Překvapuje mě, že je tak oblíbená. Když jsme ji nahrávali pro album The Piano Player, neměli jsme ponětí, že se tak chytne. Myslím, že to je tím, že se moji fanoušci, a nyní opět mluvím hlavně o Asii, zajímají nejen o mou hudbu, ale i o můj příběh a zemi, ze které pocházím. A s ní je ta píseň spojená.

Vaším nástrojem je piano. Co na něm máte rád?

Má obrovskou škálu barev a tónů. Je neuvěřitelně komplexní. Některé nástroje mají třeba dvě polohy nebo jen jednu. Piano jich má deset. A jeho struktura je velmi složitá, což nabízí mnoho možností v interpretaci jediné skladby. Vezmete si jediný tón a i on má asi třicet různých barev. Záleží, jak ho zmáčknete.


Když usednete k pianu, abyste trochu cvičili, snadno se v tom můžete ztratit na dlouhé hodiny. A já se v tom světě rád ztrácím.

Který z učitelů hudby pro vás byl v životě nejdůležitější?

Řekl bych, že má první učitelka Marija Sekso. Byla se mnou od začátku. Probudila ve mně lásku ke klasické hudbě a pianu. Když je člověk mladý, je důležité v něm tu lásku podnítit a nezničit ji. Protože naučit se hrát na piano vyžaduje hodně odříkání. Špatný přístup učitelů malých dětí je častý problém. Když děti do cvičení nutíte, vypěstujete u nich nenávist. Ona dokázala mou lásku k pianu správně rozvinout.

Jak to udělala?

Je prostě úžasný člověk a učitel. Lekce jsme si opravdu užívali, často jsme spolu o hudbě jenom mluvili, nebo ji poslouchali a objevovali nové skladby. Ona se vždy radovala z hudby i ze života. Dnes je jí přes osmdesát a je stále plná života. Vždycky měla víc energie než já, i když mi bylo třeba dvanáct. Během války se mnou cvičila bez ohledu na nebezpečí a na to, že jí za to neměl kdo zaplatit. Škola byla zavřená. Prostě to chtěla udělat.

Jak důležité pro vás bylo pracovní spojení s britským promotérem Melem Bushem, ke kterému došlo před patnácti lety?

Velmi. V podstatě to byl začátek mé kariéry. Když Mel řekl, že přestává hledat nový talent, protože našel mě, nevěděl jsem, co to bude znamenat.

Je pravda, že s vámi podepsal smlouvu poté, co jste mu zahrál jedinou písničku?

Ano, rozhodl se pro mě poté, co jsem zahrál Mussorgského Babu Jagu. Byli jsme v pařížském hotelu a pamatuji si, jak volal své ženě a říkal jí, že musí hned přijít a poslechnout si mě.

Když přišla, zahrál jsem ještě pár skladeb, a pak jsme spolu šli na večeři. Můj život se po té chvíli úplně změnil. Varovali mě, že se to stane, ale když se to začalo dít, stejně mě to překvapilo. Nedá se na to připravit.

Co Mel Bush kromě obchodní stránky umí, že vám to obrátilo život naruby?

Je to můj přítel a vzor. Má obrovskou znalost hudebního průmyslu, protože v něm pracuje už mnoho let. Byl promotérem těch největších hvězd. Pracoval s Led Zeppelin, Queen i s Davidem Bowiem. Je velmi čestný, naprosto mu věřím.

Také mi dal několik základních rad, například že nemám brát úspěch jako samozřejmost, protože je velmi vrtkavý. Dnes mám úspěch, ale zítra může všechen zmizet.

A také mi říká, abych byl milý na lidi, které potkávám cestou na vrchol, protože je potkám i cestou dolů. Nic složitého, jednoduché pravdy.