Tato otázka byla v Iráku tabu celých 80 let, což silně ovlivnilo iráckou společnost. Měl-li být uznáván, musel irácký intelektuál reprezentovat arabsko-sunnitskou identitu, jež se stala jedinou identitou země. Z tohoto důvodu měly menšiny - Kurdové, Turkmeni, asyrští křesťané a většina šíitských intelektuálů potíže se svobodným projevem.

Několika z těch, kteří přežívali v Iráku a usilovali přese vše tvořit navzdory režimu, poskytlo příležitost emigrantské nakladatelství v Londýně (s pobočkou v Káhiře). Aby se však vyhnulo výtkám iráckého režimu, muselo se prohlásit za nepolitické a vydávat pouze krásnou literaturu. I tak to ovšem podle výroku egyptského básníka Amala Doqola byla ona "škvíra ve zdi", jíž bylo možno nahlédnout do života Iráku.

Iráčtí spisovatelé se ve světě neztratí

Po Husajnově porážce v Kuvajtu a druhé intifádě Iráčanů v roce 1991 došlo k další vlně odchodů do exilu. Ze země uprchly tisíce iráckých intelektuálů. Až do Saddámova pádu žilo v Nizozemsku a ve Velké Británii více iráckých tvůrců než v Iráku samotném. Pro mnohé ze spisovatelů-emigrantů se země, v nichž zakotvili, stala skutečnou vlastí natolik, že tvoří v jejich jazyce.

Příkladem může být Husajn al-Mozany, jenž odešel z Iráku v roce 1978 a od roku 1980 pobývá v Německu. Své dvě poslední knihy, Obyvatel bažinMansúr čili vábení Západu napsal už v němčině. Al-Mozany sám přirovnal situaci iráckých spisovatelů v exilu k situaci německých autorů, kteří prchli před nacismem - s tím rozdílem, že pro Iráčany trval exil mnohem déle.

Návrat velkého nakladatelství al-Mada

Džabar Jásín Husin se narodil v Bagdádu, ale v roce 1976 uprchl do Francie, kde založil - spolu s jinými autory - první opoziční revui Avsat. Po sedmadvaceti letech se v květnu 2003 vrátil do Iráku a letos v lednu - se svou asociací nazvanou Bagdádští čtenáři - požádal frankofonní nakladatele o pomoc. Podle jeho údajů počínaje rokem 1980 nepřišla do Iráku jediná kniha, jediný časopis ze zahraničí. Z knihkupců se stali antikváři, nebo odešli do předčasného důchodu.

Po pádu režimu byl opět založen Svaz spisovatelů a existuje i řada dalších sdružení a několik malých nakladatelství. Do Bagdádu se také vrátilo velké vydavatelství al-Mada. Dnes již vydává noviny a časopis a plánuje, že na trh uvede přes 300 titulů arabské i světové literatury za přístupné ceny.

Země bez knihy je zemí ohroženou a hrozivou

Ministerstvo kultury začalo reorganizací různých odborů - pro časopisy, knižní vydavatelství apod. Ministr Mufíd Džazáirí (připomeňme, že vystudoval v Praze a letos na jaře přispěl k osvobození unesených českých novinářů) by chtěl s pomocí exilových intelektuálů rozproudit irácký kulturní život: pomýšlí na Dům irácké kultury, na uspořádání Týdne poezie či Dnů kulturního dědictví, na Středisko irácké knihy apod.

"Země bez knihy," připomíná Husin, "je zemí ohroženou a hrozivou." Před Saddámem byl Irák protkán sítí knihoven, jež mělo každé město a každá městská čtvrť, každá škola měla vlastní knihovnu. Iráčané potřebují pomoc, aby tuto síť mohli znovu vybudovat, zejména aby opět naplnili velké, dnes prázdné bagdádské knihovny, jež byly v bojích o město na jaře roku 2003 vykradeny a vypáleny.

Husin s radostí konstatoval, že se na svou výzvu k frankofonním zemím dočkal řady odpovědí, i když hlavně od malých nakladatelů, kteří poslali bedny knih. Odpověděli i spisovatelé, především ze Švýcarska a z Belgie. Kontakty s ním navázaly také některé univerzity. Kdo prý nereagoval, byly velké nakladatelské domy a kulturní instituce. "Přesto zůstávám optimistou," prohlásil Husin. "Vím, hory se hýbají jen obtížně."