Renoira, který často brojil proti "psychologizování" jak v tvorbě, tak v kritice, ani nenapadne jít v líčení svých osobních dramat příliš do hloubky, skoro to vypadá, jako by ho jich osud ušetřil. Pár slov lítosti nad rozchodem s Catherinou Hesslingovou, hvězdou jeho prvních filmů, ale nic o okolnostech svatby s její důvěrnou přítelkyní, Brazilkou Dido Freireovou, která režiséra vyhledala pod záminkou, že dá starou dvojici opět dohromady.

Toto "filmové" drama lásky a zrady je pro Renoirovu biografii podstatné přinejmenším z toho důvodu, že mu vyneslo obžalobu z bigamie (sňatek s Dido z roku 1939 byl podle francouzských zákonů neplatný) - to znamená, že Renoirova emigrace do USA nebyla zdaleka motivována jen politickými ohledy.

Protože Renoir ve svých pamětech nepostupuje přísně chronologicky, může se na jejich stránkách Dido náhle v druhé polovině vynořit už jako jeho manželka, samozřejmě a bez dalšího vysvětlování. Místo abychom autorovi upírali právo na rozhodnutí, co z jeho života patří na stránky knihy s výše zmíněným názvem a co ne, ujasněme si, s jakým žánrem tady máme co do činění.

Eseje z jednoho kusu

Příliš zevrubně se Renoir nevěnuje - opět navzdory názvu - ani otázkám filmové estetiky; z popisů vzniku jednotlivých filmů zůstanou čtenáři v paměti hlavně nejrůznější anekdoty. Pouhé čtyři stránky věnované Pravidlům hry sotva uspokojí toho, kdo si od Renoira sliboval poodhrnutí roušky nad tajemstvím nejkomplexnějšího filmu své doby - když pomineme důležitý poukaz ke vlivu hudby francouzského baroka, zmíněný ovšem s příznačnou ležérností.

Renoir chce, aby se čtenář přestal cítit jako čtenář; má se stát posluchačem vyprávění starého známého, návštěvníkem v prostoru naplněném určitou atmosférou, světlem, vůněmi a pachy. Tento "plán" dokonale vychází, u jedněch bude podpořen znalostí Renoirova filmového díla, těm ostatním na něj "udělá chuť". U Renoira jsou světlo, barvy, chuť a vůně vším, analýzu a teoretický žargon zato rád přenechá méně posvěceným jedincům - také v tom je zcela synem svého otce.

Okázale-neokázalé odmítnutí stylu, které má šanci jen pod podmínkou, že veškerý styl byl "vtělen" autorovou osobností a "zakořeněností" jeho bytí ve světě, řadí Renoira do zcela konkrétní rodiny (sám také v existenci takových rodin, rozprostřených napříč staletími, věřil). Dokonce by se dalo spekulovat, zda volbu názvu Renoirových pamětí neovlivnil fakt, že přiléhavější název už byl "zadán": Eseje.

Byl to Michel de Montaigne, kdo si v úvodu své stejnojmenné knihy (1580) předsevzal úplně totéž, co Renoir: hovořit výlučně o tom, co znám, ale co možná nejjednodušeji, vyhnout se suchopárnému učenectví a otevřít se životu ve všech jeho formách - a těch "živočišných" zvlášť.

Stále tajemný Jean Renoir

Co je na Renoirových pamětech spíš "dichtung" než "wahrheit" (viz úvodní příklad), je víc než vyváženo všudypřítomnou velkorysostí, s níž jako autor přistupuje ke všem svým filmovým postavám, ale jako člověk i k těm současníkům, jejichž naturel byl přesně opačný. (Nikdy mne nepřestane udivovat obhajoba jeho přátelství k L. F. Célinovi: "Kdo si váží jen lidí, kteří by ho nechtěli dát postavit ke zdi, neumí si vážit lidí vůbec."; dál se v "renoirismu" opravdu jít nedá!)

Umělcovou velkorysostí se inspirujme alespoň potud, že nebudeme navádět čtenáře, aby si knihu Můj život a mé filmy ke své škodě nekoupil. České vydání má totiž řadu nedostatků: třeba neověřené české názvy filmů jiných režisérů (v jednom případě jde ve skutečnosti o název kina: str. 52). Samotnému překladu Terezy Horváthové je však třeba přiznat, že zachovává naštěstí vše podstatné, o čem byla řeč výše.

I v nejprvoplánovějším čtení nám Jean Renoir vyvstane před očima jako ukázkový "bonviván", poznáme v něm náruživého kuchaře, jakého si sám zahrál v nezničitelném Výletu do přírody, sympaticky nemotorně tančícího fauna s nezkrotným apetitem, jako byl jeho Octave v Pravidlech hry, obdařeného talentem k lásce neskrývající stopy toho, čím láska podle přísloví obvykle prochází. "Poslední pravdy" o podstatě filmového umění se sice nekonají, zato ale po přečtení možná lépe pochopíme, jak se Renoirovi podařilo svým medvědím obchvatem tu pravdu "zabrat".

Samozřejmě, že tu byli i pánové jako Fellini, Bergman či Tarkovskij, ale dispozice, která byla dána Renoirovi, zůstává přesto čímsi jedinečná. Přijít ke kinematografii, trefit se "přímo do černého" a přitom budit dojem, že jsem si k tomu úkolu jenom odskočil, ať už z rozkvetlé louky, z kuchyně nebo z ložnice.

Jean Renoir: Můj život a mé filmy

Academia 2004 280 stran, cena neuvedena