Jak jste se s Jiřím Schelingerem potkali?

Uloupil jsem ho Karlu Šípovi. Vprvní polovině sedmdesátých let jsme v kapele se zpěvákem Viktorem Sodomou prožívali vrcholné období. Já ale chtěl hrát rockovou muziku, což s Viktorem moc nešlo, protože jeho hlas k ní nebyl z mého pohledu vhodný.

Řekl jsem to Pavlu Chrastinovi, bývalému členovi kapely Olympic, a on mi poradil, abych zašel do klubu Dynacord na Vinohradech v Praze, kam chodí nějaký Jirka Schelinger, který se mi bude líbit. Je prý členem Šípovy skupiny Faraon, ale chtěl by také dělat rockovou muziku.

František Ringo Čech vzpomíná na léta s Jiřím Schelingerem rád.

František Ringo Čech vzpomíná na léta s Jiřím Schelingerem rád.

FOTO: Petr Horník, Právo

Jak setkání dopadlo?

Hned jsme si padli do oka. Okamžitě mi byl sympatický, a navíc to bylo oboustranné. Prozradil jsem mu svůj záměr, on mně svůj, a řekli jsme si, že se během několika týdnů rozejdeme se svými skupinami a budeme hrát spolu.

Já pak udělal hloupost, když jsem navrhl Viktoru Sodomovi, aby bral na své koncerty Jirku jako předskokana do první půlky koncertu, a až jeho popularita opadne, což zákonitě muselo přijít, bude dělat předskokana on Jirkovi a prodlouží si tak umělecký život. Byla to hovadina, které se dnes už směju. A tak jsme se rozešli hned, já se Sodomou a Jirka s Faraonem.

Vrhli jste se na rockové písničky?

Vrhli, ale nikdo o nás nestál. Měli jsme kapelu, ale pořadatele nějaký Schelinger nezajímal.

Zmínil jsem se o tom dirigentovi Václavu Zahradníkovi, a ten se slitoval a vzal nás do estrádního pořadu, který se vysílal v sobotu večer z Karlových Varů. Napsal pro Jirku písničku Švihák lázeňský. No a on ji tam zazpíval a v pondělí už byl hvězda.

To je ale spíš popová písnička…

Ano, na začátku Jirkovy kariéry byla tahle popová písnička. My pak v popu ještě nějaký čas jeli, abychom si pozici na scéně pojistili. I Jirka cítil, že cesta k divákům a pořadatelům vede přes pop. Přitvrzovali jsme pomalinku, ale už někdy v sedmdesátém sedmém začaly být první průšvihy a zákazy.

Co jste vyváděli?

Naše muzika byla nesocialistická, a navíc jsme nebyli žádní svatouškové. Když jsem šel žehlit průšvih ke stranickému tajemníkovi a řekl jsem mu na uvítanou čest práci, odpověděl mi: Jaképak čest práci, vždyť ty nemáš z Východu ani slipy.

Jirka byl strašný průšvihář. Choval se jako rockeři na Západě, ale zapomínal, že není na Západě. To komunistům vadilo. Pamatuju si, že jsme přijeli do Krnova, kde jsme hráli tak nadoraz, že jsme se váleli po zemi. Pořadatelky pak napsaly udavačský dopis a my měli na půl roku zakázané koncerty. Bylo to smrtící, protože jsme měli malé děti, úspory nebyly žádné a najednou jsme byli půl roku bez práce.

Ale musím říct, že v žehlení průšvihů mi dost pomáhala má pozice klauna. Tím se mi dopad na nás většinou podařilo zjemnit.

Jaká byla vaše první společná deska?

Jmenuje se Ovoce z naší zahrádky, vyšla v pětasedmdesátém roce a bylo na ní vidět, že se od popových písniček už přikláníme k rocku.

Jiří Schelinger v dobách své největší slávy, v sedmdesátých letech.

Jiří Schelinger v dobách své největší slávy, v sedmdesátých letech.

FOTO: archív Supraphonu – Otto Dlabola, Právo

Měli jste s Jiřím Schelingerem stejný pohled na repertoár?

Zpočátku zcela určitě. Všechno vznikalo v symbióze, a to nejenom mezi námi, ale i s naší kapelou. Do tvorby mluvili všichni, každá připomínka byla vzata na vědomí. Vzpomínám si, že jsem se vždycky hrozně rozzuřil, když nechtěli respektovat nějaký můj nápad. Jsem ale takzvaný vteřinový cholerik a během pár okamžiků jsem se zklidnil, uznal jsem, že asi mají pravdu, a udělali jsme to jinak.

Později se ale vaše představy různily. V čem především?

Já chtěl dělat tvrdou dupavou muziku, jak ji pak dělal Katapult. Jirka měl ale sklony víc k baladám a složitějším kompozicím. Neměl jsem je moc rád, protože podle mě má být bigbít řachanda s velkým bubnem v tělocvičně s jednou žárovkou nad hlavou. Tyhle jeho tendence jsem tedy brzdil, ale nebrzdil jsem ho v okamžiku, kdy chtěl napsat a zpívat nějakou baladu.

Jaký byl Jiří Schelinger člověk?

Velice přemýšlivý, hodně četl a stejně jako my všichni i on byl odchovaný vysíláním Rádia Svobodná Evropa. Když jsme jezdili na koncerty, hodně jsme řešili politiku. Později měl ale skoro až sebevražedné politické tendence.

Seznámil se totiž se skupinou lidí kolem jakéhosi pana Faktora, která vydávala samizdatový deník Lázeňský host. Hodně Jirku ovlivňovala. Měl jsem co dělat, abych ho přesvědčil, aby nepodepisoval Chartu 77.

Proč jste se toho obával?

Protože kdyby to udělal, tak by to byl jeho i náš umělecký konec. I kluci v kapele mu říkali, ať to nedělá, protože mají děti a chtějí hrát. V umělecké branži mi to měli dost za zlé, a i proto později vznikaly fámy o tom, že já byl ďábel, který andělsky čistého Jirku táhl do pekel. Tak to ale nebylo, vždycky jsme se na všem dohodli a on nakonec uznal i to, že podepsat Chartu 77 by nebylo dobré.

Mimochodem, po revoluci jsem se v televizi omlouval za podepsání takzvané Anticharty, v níž měli naši umělci deklarovat, že nesouhlasí s textem Charty 77. Když jsem přišel z televize domů, řekla mi manželka, že jsem Antichartu nepodepsal. Měla pravdu. Když mělo dojít k podpisu, což bylo na začátku roku 1977, pozvali nás do pražské Reduty. S Jirkou jsme tam sice šli, ale před vchodem jsme se otočili a odešli. Druhý den mi volala sekretářka pana Hrabala, generálního ředitele Pragokoncertu, a řekla mi, že aby odvrátila náš průšvih, tak nás na tu listinu podepsala. Nebyli jsme tedy postiženi, ale nebyli jsme ani kolaboranti.

Pokud se nepletu, několik měsíců před Schelingerovou smrtí se vaše umělecké cesty rozešly. Je to tak?

Rozešly se naprosto, ale protože jsme se měli rádi a nechtěli jsme se úplně vzdálit, dohodli jsme se, že já odejdu z kapely, ale budu dál psát texty, a on bude jezdit sám. Jeho představy o dalším pokračování byly modernější než ty mé, to připouštím.

Jak to fungovalo?

U mě dobře, ale v kapele moc ne. Jirka si do ní totiž pozval svého bratra Milana, a protože ten nebyl tak dobrý muzikant jako ostatní, byly hádky. Naneštěstí to Jirka 13. dubna 1981 ukončil skokem do Dunaje.

U kterého jste však osobně nebyl. Jak se k vám ta zpráva dostala?

Říká se, že miláčkové bohů umírají mladí. A jiné přísloví zase hovoří o lechtání draka. V obou případech to na Jirkovu smrt platí. Neustále si koledoval o průšvih, pořád dělal něco nebezpečného. Přesto si myslím, že kdybych byl v Bratislavě s ním, nestalo se to.

Na zpěváky se vždycky lepí největší otrapové. Já je od Jirky odháněl, báli se mě, v Bratislavě byl ale jejich. Šli v hloučku přes most a on najednou vylezl na zábradlí a skočil. Byl jsem první, kdo se to dozvěděl, protože s nimi byla i jedna fanynka, která mi šla hned volat, že se Jirka nevynořil. Bylo mi to jasné. Zavolal jsem kolegy hudebníky a šli jsme zapálit svíčky. Oni do té vody skočili dva, ten druhý se ale vynořil. Nikdy jsem ale toho člověka neviděl.

Je pravda, že v té době byla připravená deska Zemětřesení?

Je to tak. Jirka napsal hudbu a já texty. Vyšly z ní dvě skladby na singlu, Alchymista a Sen, a písnička Strážce majáků. Některé pak vyšly na desce Zemětřesení, kterou v devadesátých letech natočili Aleš Brichta, Miloš Doležal, Vlasta Henych a Štěpán Smetáček. Další skladby nikdy nevyšly. Víte, co je legrační? Když u mě ti kluci byli s tím, jestli bych jim nějaké písničky na album Zemětřesení poskytl, ani jednoho jsem neznal. Myslím si, že se to dozvědí až z tohoto rozhovoru. Ale to album nahráli skvěle.

Chtěl jsem pak některé nevydané a nenazpívané skladby věnovat zpěvákovi Petru Kolářovi. Myslel jsem si, že to pro něho bude pocta. Dlouho jsem se s ním nemohl spojit, ale nakonec mu o mé snaze řekl Jirka Helekal, se kterým se sešli v nějakém muzikálu. No a Kolář mi vzkázal, abych se obrátil na jeho manažerku. Představte si to! Kolegovi vzkázal, aby se obrátil na manažerku. Tak jsem si řekl, že mu nic nedám.