Není to váš první pořad, v němž se věnujete popularizaci díla alžbětinského mistra. Při podobných příležitostech se objevujete jako autor i aktér v rozhlase, televizi anebo v pražském Divadle Globe. V čem je ale tento večer jiný?

Nechtěli jsme, aby to byl běžný typ pořadu, v němž by bylo průvodní slovo ilustrované ukázkami z dramat či sonetů anebo naopak, ukázky ilustrované průvodním slovem, ale aby měl své téma.

A to jsme našli právě ve spojení bláznů, milenců a básníků, jak o něm mluví Theseus v monologu ze začátku pátého dějství Snu noci svatojánské.

Milenci jsou u Shakespeara vždycky blázni - ztrácejí rozum, aby ho v tom nerozumu zase našli. A protože je všechny napsal Shakespeare, jsou zároveň i básníci. Nemluví obyčejnou řečí, ale většinou veršem a vždy velmi krásným, obrazivým jazykem.

Shakespearem se zabýváte dlouhá léta jako překladatel a pedagog na katedře anglistiky FF UK. Není pro vás těžké vybrat něco málo z toho velkého objemu informací a vtělit to do prostoru devadesátiminutového pořadu?

To je právě to, čím se momentálně nejvíc trápím. A vůbec nejtěžší je rozhodnout ne to, co říct, ale co neříct, co vynechat. A také odhadnout, co publikum zná a co ne, aby to, co uslyší, bylo pro ně nové a zajímavé.

Pořad slibuje ukázat postavy z jiného úhlu pohledu, než jsou diváci zvyklí. V čem je ten pohled jiný?

Rád bych diváka nasměroval tak, aby vnímal to, čemu říkám druhý příběh Shakespearových her, nebo také příběh slova, řeči a mlčení. Ten je stejně vzrušující jako první příběh, řekněme děje. To, co postavy říkají anebo naopak neříkají, a jak to činí, je u Shakespeara velmi podstatné.

A to bychom rádi divákům přiblížili. Pokud se nám to povede, měly by se zdánlivě známé postavy objevit v novém a snad i zajímavém světle. Vývoj řeči od raných komedií až po zralé tragédie, od slovních hříček a verbální agrese až po fascinující stručnost a jednoduchost, je u Shakespeara velké téma.

A protože to bude dokládáno mnoha ukázkami z jeho her, rozhodně nepůjde o žádnou suchopárnou přednášku. O to se postarají mladí herci v režii Borise Rösnera. Bude to večer o slovu, které se stává tělem a skrze ně divadlem.

Nemáte pocit, že dnešní doba odvykla naslouchat slovu a že lidé v Shakespearově době používali slovo s větší vynalézavostí?

Určitě. Shakespeare sám používá pětadvacet tisíc slov, což je nejvíc z alžbětinských básníků, od té doby už ten počet slov ubývá, dnešní člověk vystačí v každodenním životě s nesrovnatelně menším počtem slov.

A nejde jen o počet, ale o bohatost Shakespearova slova a řeči, která zasluhuje naši pozornost. Téma ucha a jeho jinakosti v době Shakespearově a dnešní je velmi zajímavé. Bylo to ucho jiné ne fyziologicky, ale kulturně a také akustickým prostředím.

Dnešní decibely, útočící na náš sluch od mladých let na diskotékách a při podobných příležitostech nás ohlušují, a obrazně řečeno, ve srovnání s posluchači Shakespearovy doby jsme mnohem víc hluší.

A zase to nemyslím jen biologicky, ale co do schopnosti vnímat slovo a jeho jemnosti jsme na tom patrně mnohem hůř než Shakespearovi současníci. Proč by jinak Shakespeare nechal své postavy hovořit tak bohatým a diferencovaným jazykem napříč sociálním spektrem, od králů po hrobníky, kdyby to nikdo nedokázal ocenit?

Kdyby se nám podařilo, aby se naše ucho alespoň trošku pootevřelo, měl bych pocit užitečnosti. Je třeba si totiž uvědomit, že péče o slovo je vždy i péčí o duši. I v tom jsme dnes citelně chudší.

Vy jakožto překladatel nahlížející do hlubin Shakespearových textů se podobáte zlatokopovi, který odkrývá netušené poklady. To musí být vzrušující...

Je to velké dobrodružství a stojí za to obětovat mu čas, který tato práce vyžaduje. Jsem si vědom, že překladatelské činnosti padne za oběť mnoho, nemohu si dovolit číst vše, co jsem dřív čítával, nenapíšu knihy, které bych napsat chtěl, ale ponor do krásy Shakespearova jazyka mi to vynahrazuje.

A když pak vidíte, že se tomu slovu, jemuž jste pomohl na svět, daří na jevišti a že snad dospěje i do sluchu diváků, tak je to velká odměna.  

Dnešní divadlo ale slovu příliš nedůvěřuje a režiséři často spoléhají spíše na opulentní vizuální účinek svých inscenací než na sílu slova...

To je bohužel pravda a já jsem si této nedůvěry v Shakespearovo slovo vědom. Připomíná mi to výstup v Shafferově Amadeovi, kdy císař Josef hodnotí Mozartovu skladbu tím, že je v ní "příliš mnoho not". Pro dnešní režiséry má Shakespeare někdy "trochu moc slov".

Nečiní vám potíže vystupovat před publikem? Jste sice zvyklý přednášet studentům...

Ale to je něco úplně jiného. Do posluchárny přichází "publikum", které takříkajíc ví, na co jde a proč tam jde. Tady je úplně jiná situace a pro mne není jednoduché ji zvládnout.

Zvláště v jasně časově i tematicky vymezených úsecích, kdy si na rozdíl od přednášek nemohu dovolit žádný luxus odbočky či dovysvětlení. Boris Rösner je přísný režisér a já nejsem herec.

Nezatoužil jste po herecké kariéře?

Něco z komedianta v sobě určitě mám, už proto, že se neberu zas tak úplně vážně, ale jsem zcela spokojený v roli překladatele a popularizátora Shakespearova díla. Netěšilo by mě psát články, které si přečtou tři čtyři odborníci a pak nad nimi akademickým argotem vášnivě diskutují. Těší mě naopak otvírat bohatství, které objevuji, široké veřejnosti.