Kapela Zrní hraje na ulici. Návratem ke kořenům slaví patnáct let

V Kolíně bylo nějakých šest stupňů nad nulou, vlastně docela chladno.  Přítomné publikum, složené z několika skalních fanoušků a především náhodných kolemjdoucích, po každé skladbě způsobně zatleskalo a po skončení asi pětadvacetiminutového setu poděkovalo.

Muzikanti diváky pozvali na večerní koncert do tamního městského společenského domu, sbalili si fidlátka a odebrali se do sálu. Tam posléze víceméně sami vyložili svou aparaturu z dodávky a pustili se do jejího zprovozňování.

„Venku hrajeme u příležitosti patnáctin, ale je to v podstatě návrat k našim kořenům, protože jsme na ulici začínali. Hraní na ulici v rámci tohoto turné vymyslel náš manažer. Mně osobně se to zpočátku moc nelíbilo, ale pak mě napadlo, že by turné mohlo být charakteristické právě tím, že zahrajeme venku a za jakéhokoli počasí,“ říká houslista Jan Fišer, když sedíme u stolu v sále kolínského městského společenského domu a povídáme si.

První vystoupení venku letos odehráli v Českém Krumlově. Bylo minus osmnáct stupňů a přihlížejících mnoho nebylo. „Vrátili jsme se z prázdnin, někteří z nás byli v teplých krajích. V Českém Krumlově ale byla zima tak velká, že jsem se musel koukat na prsty, jestli v nich mám pořád ještě trsátko. Vůbec jsem je necítil. Ale bylo to dobré a začalo nás to bavit,“ vzpomíná kytarista a zpěvák Jan Juklík.

„Koukali tam na nás dva turisté z Japonska, tak z toho možná bude japonské turné,“ žertuje bubeník a akordeonista Ondřej Slavík.

Na následujících venkovních zastávkách si muzikanti všimli, že přihlížejících přibývá. Sice po jednotlivcích, ale objevovali se už mezi nimi i ti, kteří přišli přímo na venkovní koncert.

„Informace o tom, kde a kdy budeme hrát, jsme začali dávat na Facebook, takže ti, kteří nás sledují, začali chodit. A tak když jsme ve Strakonicích vystoupili z dodávky, čekal na nás už hlouček lidí,“ říká baskytarista Jan Caithaml.

Problémy se zákonem kvůli tomu zatím neměli. Domnívají se však, že kdyby před sebe položili futrál, mohli by to strážci zákona považovat za žebrotu a muzikanti by museli leccos vysvětlovat.

„Ve Strakonicích jsme hráli u sochy dudáka. Policejní auto kolem sice projelo, ale policisté si nás asi nevšimli. Kacířsky jsme si řekli, že je to škoda, protože kdybychom se s nimi pohádali, dostalo by to hraní vzrušující rozměr a my bychom se dostali skutečně zpátky ke kořenům, do dob, kdy policisté hrát na ulici zakazovali,“ uvažuje Slavík.

„Je škoda, že v Praze zase chystají postih pro ty, kteří na ulici vystupují. Nepovažujeme to za správné,“ dodává Fišer.

Zrní v dobách kolem svého vzniku na ulici muzicírovalo, ale pokaždé to prý skončilo tím, že je strážci zákona vykázali. „A prachy, které jsme vydělali, nám sebrali,“ dodává Juklík. „Hráli jsme ale všude a často. S Honzou Ungrem jsme jednou byli vandrovat v Irsku, kde jsme také hráli venku. A stalo se nám přesně to, co Hansardovi a Irglové ve filmu Once. Přišel kluk, sebral nám prachy a utekl. My si naivně mysleli, že je to legrace a že nám je přinese zpátky. Ale mýlili jsme se.“

Jan Fišer přidává další historku: „Jednou jsme s Honzou Ungerem a Honzou Juklíkem hráli v Celetné ulici v Praze. Pozoroval nás tam jeden pán, který pak za námi přišel a řekl nám, abychom zahráli jeho milé pod okny. Pozval nás k sobě na kafe a zeptal se, kolik bychom za to chtěli. My mu řekli nějaký obnos a on tvrdil, že je to málo, a ať se podíváme pod koberec. Tam měl vyskládané pětitisícovky a sdělil nám, ať si vezmeme, kolik chceme. Vzali jsme si pět tisíc a jeli jsme hrát jeho milé do Holešovic pod okno. Tam po nás chtěl, abychom ještě volali: Miluju tě, miluju tě! Protože jsme dostali pět tisíc, což pro nás byla hromada peněz, udělali jsme to, ale v duchu jsme se ptali, co to vlastně děláme. Ta dívka nám pak přinesla nějaké pití.“

Postupem času vystupování na ulici takříkajíc vyšumělo, ale členové Zrní tam ještě stihli prezentovat své úplně první skladby. „Potom jsme začali koncertovat a tím to skončilo,“ uzavírá Juklík.

Na probíhajícím turné se na ulici vrátili, a večer absolvují ve městě regulérní koncert. Ten skutečně výroční mají ovšem před sebou.

„Třicátého června budeme hrát v hospodě U České lípy v Kladně, což je místo, kde jsme se v roce 2001 dali dohromady. Pamatuju si, že se hrálo na zahrádce na miniaturním pódiu. Hrávaly tam tehdy neznámé kladenské kapely. A pak ještě bude velký koncert v Praze,“ říká Caithaml.

„Zkoušeli jsme tehdy v garáži u jednoho chlapíka z Kladna, který, když slyšel, že hrajeme i vlastní skladby, nás na koncert do hospody U České lípy pozval,“ vybavuje si zpěvák Honza Unger.

V současné době se to ještě neděje, ale na probíhajícím turné by muzikanti chtěli postupně začít představovat i písničky z chystaného alba. Nahrát ho chtějí letos a vydat příští rok.