Narodila se roku 1966 a svou první desku natočila už v jedenácti. Album zpěvačka nazvala Björk a realizaci financoval tatínek. V roce 1986 stála u vzniku popbeatové skupiny Sugarcubes, ve které se sešly v té době snad nejzajímavější osobnosti islandské hudební scény. Byl to šťastný nápad, už v následujícím roce se stali senzací na britské scéně.

Ještě jako členka Sugarcubes vydala Björk své první "dospělé" album Debut, podle kritiky v tom roce jedno z nejlepších na světě. Ukázala, že jí není vlastní tvůrčí stereotyp, a platilo to i na dalších deskách.

Novinka Medúlla v tom pokračuje. Bez pochyb lze hovořit o nápadité desce, která původní strach z proklamovaného vokálního víření proměnila v náramný umělecký zážitek. Jejím duchem je až chrámová důstojnost a niterná intimnost vyvěrající z každého tónu, který ústa zpěváků svěří světu.

"V poslední době jsem začala být znuděná používáním nejrůznějších hudebních nástrojů," tvrdí Islanďanka. "Proto jsem většinu skladeb na novém albu postavila pouze na hlasu. Jako hosté se představují něčím výjimeční vokalisté."

Není to špatná společnost. Podpořili ji například Mike Patton, bývalý zpěvák Faith No More, klasický zpěvák Gregory Purnhagen, jazzrocková legenda Robert Wyatt, který v minulosti jako jeden z prvních prolomil hranice mezi rockem a jazzem, Kanaďanka Tanya Tagaq, japonský human beatboxer Dokaka, Rahzel ze skupiny The Roots či islandský a londýnský pěvecký sbor.

Deska samozřejmě přijímá nenásilnou zvukovou pomoc programování, basového syntezátoru či komorního piana, cele jí však vládne hlas Björk. Ve čtrnácti skladbách je poctivě rozkročený do nejrůznějších nálad, z nichž tryskají takové emoce a aranžérská kouzla, až přechází sluch.

Vrcholným momentem je Vökuró, ve které Björk podporuje islandský sbor. Je nesmírně vyvážená, zpěvačka se v ní vysloveně obnažuje a nabízí nahlédnout do svého nejhlubšího nitra. Přestože při ní i tečou slzy, není to "plačka". S tuctovostí nemá nic společného, ani jeden moment na albu s ním nekoketuje. Tahle deska je pro poctivý poslech.

Otevírá ji sice nejméně povedená Pleasure Is All Mine, v níž příliš snadno vítězí nadýchaný a neupřímný hymnus nad rodícími se emocemi, je to ale jen jeden slabší okamžik. Navíc má pro celek klíčovou úlohu - vyvažuje jej, aby si náhodou někdo nemyslel, že Björk už nemůže nahrát nic lepšího.

Björk: Medúlla
Universal Music, 45:45