Hra představuje takzvaný otevřený text, lineární řazení krátkých textových útvarů bez označení postav, byť s potenciálním dialogem. Churchillová ponechává na inscenátorech i řazení scén v jednotlivých sekcích. Její hra nemá začátek, prostředek ani konec, jde o kaleidoskop velmi krátkých, několikavteřinových či několikaminutových situací a záleží na divácích, zda a jaký si z nich složí příběh a sdělení.

Postavy předvádějí běžné životní situace – manželský dialog, dva teenagery posedlé jejich idolem, kladou si otázku, jakou roli hraje ve vztahu tajemství, sex, strach i jeho absence, jakým hlasem k nim promlouvá bůh. Anebo se „jen“ dívají – na kámen, na šneka, na sebe navzájem, na obrazovky. Velkou roli totiž hrají technologie, předávání informací, neupravované videodotáčky. Je to zpráva o neosobním světě, v němž i láska se mění na sexuální informaci.

Text poskytuje inscenátorům volnost i výzvu. Režisérka Petra Tejnorová využila jeviště Nové scény k vytvoření chladného prostoru, v němž se lidé spíš ztrácejí, než setkávají, a kde rozlehlost jeviště podtrhuje jejich vzdálenost v doslovném i přeneseném smyslu. Ostré neonové svícení a předimenzovaná hudba dotvářejí pocit chladného odcizení.

Herci jsou naladěni na jednu vlnu stylizace, jež dává maximální prostor slovu. Jsou obdivuhodně zkáznění, civilní, přesní. Přesto je plocha více než dvouhodinové inscenace bez pauzy k nepřečkání.

Je to divadlo vypovídající s dokumentární neosobností o světě informací a technologií, který je možná pro dnešní mladou generaci přirozeným prostředím, přesto ale děsí. Je to divadlo, které připomíná rozpitvanou mrtvou žábu, čistou, studenou, laboratorně prozkoumanou a popsanou. Jenom ne živou. Kdo by ale chtěl žít ve světě mrtvých žab?

Caryl Churchillová: Láska a informace
Překlad: Jakub Škorpil, režie: Petra Tejnorová, scéna a kostýmy: Antonín Šilar, hudba: Jiří Konvalinka, pohybová spolupráce: Jaroslav Viňarský.

Celkové hodnocení: 60 %