„Člověk je každý další den zase úplně na začátku. Když se mě lidi ptají, co je moje nejlepší věc, tak vždycky říkám, že ta příští. To je klišé, ale já se tak často cítím, a myslím, že je to zdravé,” prohlašuje Janecký, jemuž jako každému opravdovému umělci jde hlavně o to neustrnout.

„Rozhodl jsem se být na volné noze, abych byl svobodný v tom, co chci dělat, což obnáší, že to je nahoru a dolů. Ale motivací mé práce nikdy nebyly peníze, ale sklo,” vysvětluje.

Martin je ve svých 35 letech úspěšný sklář a sochař v jednom. Bez forem vytváří realistické sochy - většinou lidí, zvířat nebo různých mýtických postav.

Na světě je jen pár sklářů, kteří ručně vymodelují víceméně realisticky vyhlížející sochu. „Moc lidí to takhle volně neumí. Hodně jich tu techniku zkouší, ale je to strašně moc práce a je to opravdu náročné,“ objasňuje Janecký.

Martin přitom nedávno zašel ještě dál a poprvé vytvořil lidské busty v nadživotní velikosti: „V této technice a velikosti to ještě nikdo ve foukaném skle neudělal.“

Do sklárny chodil už jako školák

Janecký nesnil, že jednou bude vystavovat v prestižních síních. Věděl ale, že je nutné zvládnout řemeslo.

„Člověk do sebe musí dostat základy, na kterých pak může stavět, aby měl osobitý rukopis. Vždyť i velikáni jako třeba František Tichý to měli postavené na řemesle. Ti kreslili cylindr dva měsíce, dokud to nevypadalo jako živé,” poznamenává. Lidé se dnes podle něj bojí dělat obyčejné a jednoduché věci.

Janecký nestudoval na žádné vysoké umělecké škole. „Kreslit moc neumím, mám všechno v hlavě,” říká. Ve sklářství se ovšem pohybuje od svých 13 let, protože jeho otec pár roků u Nového Boru provozoval sklárnu.

„Od začátku jsem se tam motal, fascinovalo mě to. Chodil jsem tam každé ráno, než jsem musel do školy, a chodil jsem tam každý víkend.“

Když pak nastoupil na uměleckou průmyslovku v Novém Boru, vyjel díky ní poprvé na západ. Kontakty, které tam navázal, později využil a vydal se do Jihoafrické republiky. To mu bylo 19 let a měl za sebou práci ve sklárnách i zkušenosti ze Švédska, kde asistoval uměleckému skláři Milanu Vobrubovi.

Martin Janecký vytváří realistické sochy bez využití formy.

V JAR dostal nabídku vyučovat a využil ji. Od té doby učil v Indii, Francii, Spojených státech, Japonsku, Austrálii. Střídavě se vracel a stěhoval, ale hlavně pracoval pro různé designéry a umělce.

Neučil se ale jen od nich. V USA se cíleně stěhoval do blízkosti škol: „Vždycky jsem se ocitl vedle nějaké velké školy jako Corning ve státě New York, a tam jsem jezdil koukat se na lidi, co tam učí, a seznamovat se.”

S technikou nazývanou inside sculpting  (modelování vyfouknuté bubliny zevnitř) se seznámil u Američana Williama Morrise, pro něhož také pracoval.

Haló, tady Elton John

Dnes je Janecký dál než všichni jeho učitelé. Vyučuje i v Mekce sklářského umění v Pilchucku ve státě Washington a zastupuje ho největší a nejstarší galerie skla v USA Habatat Gallery. A do ní neváhá zatelefonovat třeba britský zpěvák Elton John, když si chce koupit Janeckého dílo.

„On tam sám zavolal a říkal: Dobrý den, tady je Elton John. A ta ženská mu povídá: No, to je strašná legrace. A položila mu to. Tak tam zavolal znovu a říkal: Ale já jsem opravdu Elton John,“ popisuje Janecký spíše s ostychem, přesto pobaveně.

Janecký své sochy tvoří na Aljašce, ale jednou by je rád modeloval v Česku.

Začátky v Americe ovšem byly tvrdé. Martin tam podruhé vyrazil v roce 2002, a zatímco dosud v Novém Boru dělal sklářského mistra, tak v USA začínal od nuly. „Měl jsem pytel špinavého oblečení a spal jsem v nějaké stodole,“ vzpomíná.

Pracoval pro řadu umělců, než si řekl, že už nechce. „Výjimkou byli mí vysnění sochaři, u kterých jsem pracoval i zadarmo, třeba jsem jen zametal, a koukal jsem se na ně, jak pracují.“

Na Aljašce už zůstal

Nakonec se na něj usmálo štěstí v podobě osudového setkání s umělkyní Judy Warwickovou. Janecký o ní mluví jako o své aljašské mámě a andělu. Potkali se ve škole v Seattlu, kde Martin v té době dělal asistenta uměleckému skláři Petru Novotnému.

„Měla mě hrozně ráda a já ji taky,“ vzpomíná. Warwicková ho nejenže zaměstnala, ale dala mu k dispozici svoji dílnu, aby si ve volných chvílích dělal, co chce. Provoz platila ona.

„Ona má velkou zásluhu na tom, co jsem kdy se sklem dokázal, protože mi poskytla místo, kde jsem mohl pracovat, dělat chyby a učit se. Na tři měsíce jsem dostal studio, v kterém jsem bydlel a mohl jsem v něm s tím sklem blbnout, kdy jsem chtěl. Dvanáct, šestnáct hodin jsem si s tím hrál,“ líčí Janecký.

Jednoho dne se jeho zaměstnavatelka rozhodla, že dál už tvořit nechce, ale Martin může zůstat. A Janecký v jejím aljašském studiu pracuje dodnes. „Dnes už samozřejmě všechno neplatí a alespoň má druhou největší sbírku mého skla.“

Občas to bolí

Janecký s nadsázkou tvrdí, že tvorba se sklem je to jediné, na co se umí soustředit. „Je to strašný boj, ale pořád to musí být i sranda,” říká.

Sochu modeluje s pomocí nástrojů, které si sám vyrábí a často průběžně porůznu uzpůsobuje a ohýbá. Tvoří pokud možno bez přestávky, protože jinak se musí rozpracovaný materiál chladit a následně zase postupně ohřívat, aby s ním dalo dál pracovat.

„Je to celou dobu strašný blázinec. Když to ohřeješ málo, tak to praskne, a když to ohřeješ hodně, tak se to zbortí,” popisuje svoji práci Janecký. Nehody se naštěstí nestávají moc často a je možná náprava, ale dost zdlouhavá.

 

Pracovat detailně se žhavou materií bolí. „Ne vždycky můžeš mít rukavice při práci na detailech, potřebuješ mít v rukou cit. A když jsi u toho na tři centimetry, tak to prostě musíš vydržet,“ vysvětluje Janecký a ukazuje popáleninu na ruce: „To je z Chicaga, měl jsem předváděčku ve dvě ráno a už jsem byl hotovej.“

Má prý ale štěstí, že se rychle hojí. „Nedávno jsem si ojel tři prsty hořákem. Měl jsem na prstech obrovské bubliny, ale už je to pryč,“ nastavuje prsty, na nichž už není nic vidět.

Rád by se vrátil

V USA mu vyhovují i vlastnosti místního skla, není ani tzv. krátké s krátkou dobou zpracovatelnosti, ani dlouhé. Hostuje ale v různých zemích, takže se musí přizpůsobovat sklu, jaké mu dají.

„Na cestách si vozím jen svůj vercajk. Ale když to nejsou vyloženě roztavené flašky od piva, tak se dá dělat ze všeho,” říká Janecký, jemuž za deset let pod rukama prošlo více než 600 studentů z celého světa.

Své zkušenosti předává rád: „Know-how neřeším.“ Každý si podle něj beztak vytváří vlastní styl a on doufá, že když už někomu něco předá, sám už bude o kus dál. „A případné napodobeniny mě vždy potěší,” dodává s úsměvem.

Martin Janecký

Martin Janecký

Všechny fotografie: archiv Martina Janeckého

Program si musí Martin plánovat dopředu nejen proto, že je o něj zájem: „Jsem závislý na sklárně a na asistentech, takže se musí naplánovat, že v únoru, březnu, dubnu budeme na Aljašce, tam se zavřeme a budeme makat.” Janecký se takto musí srovnávat s tím, že ne vždy, když má inspiraci, může tvořit, a naopak.

Letošní rok má už naplánovaný celý: „Jedu do dvou míst ve Francii, pak mám Španělsko, Pittsburgh, New York, Corning, a dál si to teď nepamatuji. Už takhle jezdím patnáct let.“

Obzvlášť se těší do New Yorku, kam míří na umělecký pobyt. „Poprvé v životě jsem se na něco takového přihlásil, a oni mě vybrali. Těším se. Mají tam speciální opalínové sklo, chtěl bych ho použít v mých příštích pracích. Už to mám všechno vymyšlené,“ líčí.

Přesto by se Martin rád vrátil do Čech. Našel místo na severu, kde by chtěl proměnit starou fabriku v centrum skla se zázemím a ateliéry také pro další umělce.

„Chtěl bych omezit ten blázinec cestování a to, co dělám na Aljašce, chci dělat tady, spolupracovat s dalšími lidmi. Chtěl bych začít učit v Čechách a pokusit se předávat dál to, co umím,” vysvětluje.