Článek
Cooperová osciluje stylově mezi čistým naivismem, fauvismem a místy se dotýká (co do kompozice a témat) snového surrealismu. U nás jdou podobnou cestou třeba Iva Hüttnerová nebo Ema Srncová. Co se týká výtvarných technik, věnuje se nejvíce oleji na plátně, sítotisku, linorytu, dřevorytu nebo uhlu a pastelu. Díky širokému použití různých estetických forem se snaží překonávat tematické stereotypy.
Hlavní úlohy v jejích dílech mají lidé, nebo lépe řečeno výrazné tváře a modiglianovsky mandlové oči. Dynamika těl zobrazených figur pak korunuje celkový výraz. Někde ho navíc akcentuje netypická poloha těla, jinde zasazení do kontextu díla či barevného pozadí.
Eileen Cooperová si ráda hraje se symbolikou antické doby (Nebe a Země).
Olej Flora kombinuje několik významových plánů. V prvním sedí na archaickém křesle štíhlá žena obklopená kvetoucími květinami. Pozadí tvoří pouze blankytně modrá plocha. Jako by si sedla proti letní obloze, nebo z ní dokonce vystupovala. Možná tím Cooperová naznačuje fakt, že římská bohyně jara a květů může sestoupit z oblohy blíž k nám.
Malířka si ráda hraje se symbolikou antické doby, ale vyjadřuje ji ryze soudobými prostředky. Olej Nebe a Země by bylo určitě možné pojmout velkolepěji, nicméně Cooperová v něm využila pouze obyčejné lidi. Žena se dotýká ruky muže sedícího na židli, ten drží v ruce oranžovou lilii. Představuje snad květina nějaký skrytý odkaz? Nebo spíš holub, letící tmavě modrým horizontem?
Je dobře, že malířka nestrká pozorovateli jasné odpovědi až pod nos. Provází ho sice po cestách, které vedou mezi nebem a zemí, ale sleduje ho jen z dálky a definitivní rozhodnutí přenechává jemu samotnému.