Jak jste se vlastně dostal vy, v první řadě muzikant, k napsání povídek?

Většina mých minulých nahrávek je velmi živá, plná divokých rytmů, zvuků perkusí a vlivů hudby z Kuby, západní Afriky i Brazílie. To je ale jen jedna část mého já. Jsem také vystudovaný výtvarník a můj tatínek, rovněž Miloš Vacík, byl básník a spisovatel. Napsáním knihy jsem se tedy tak trochu vrátil ke kořenům, ze kterých jsem vzešel.

Vznikl ale rovnou celý projekt. Začal jste psaním povídek?

Ano, najednou jsem měl nápady a pocity, které musely ven v podobě povídek. Brzy se ukázalo, že mají jednoticí témata, kterými jsou poušť, moře, velké prostory, a to, co člověka inspiruje, nutí k zamyšlení. Když jsem se pak podíval na své starší výtvarné práce, uvědomil jsem si, že hvězdy, poušť a moře se v nich objevovaly již dlouhou dobu. Od začátku mi bylo jasné, že mé povídky doprovodí i mé kresby.

Souvisí příběhy povídek s vaším životním vývojem?

Velice úzce. Jako každý člověk v mém věku, i já mám za sebou období šťastná i špatná. Tak to v životě chodí. Psaní, malování i hudba mi vždycky pomáhaly zvládnout chvíle, které byly nelehké.

Snažil jsem se tak transformovat něco, co člověka nedělá šťastným, v krásu, byť uměleckou. Při psaní povídek jsem použil spoustu symbolů a obrazů. Ale abych to upřesnil – projekt Pod hvězdami vznikal tři roky, ale to, co v povídkách je, zrálo samozřejmě mnohem déle.

Jsou to povídky pro děti?

Primárně ne. Lidé, kteří je už četli, je spíše přirovnávají k Malému princi od Exupéryho nebo k Alchymistovi od Coelha, což nejsou tak docela knihy pro děti.

Z mého pohledu jsou mé povídky také pro děti, ale vím, že si z nich vezmou jenom informace, na které mentálně stačí. Momenty, které vyžadují, aby šel čtenář více do hloubky, v nich najde spíše člověk, jenž už má nějaké životní zkušenosti.

Snažil jsem se transformovat něco, co člověka nedělá šťastným, v krásu, byť uměleckou.

Něco podobného se mi stalo s poezií mého otce, který zemřel v roce 1999. Když jsem byl mladší a měl jsem možnost hrát na jeho recitačních večerech, vnímal jsem jeho básně určitým způsobem.

Postupem času, když jsem se k nim vracel, jsem s úžasem zjistil, že je v nich spousta informací, které jsem tenkrát nepochopil a o nichž jsem neměl tušení. Věřím, že podobné je to i s mou knížkou.

Do podoby audioknihy povídky načetli Viktor Preiss a Josef Somr…

V případě Viktora Preisse se takříkajíc uzavřel kruh. Četl totiž před lety i poezii mého otce. Jednak ji četl nádherně a jednak k ní měl takový hezký proslov, který si dodnes pamatuji. Proto jsem byl rád, že nabídku, aby načetl mé povídky, přijal.

A Josef Somr je výborný herec, jehož projev se mi nesmírně líbí. Velmi mi pomohl Jan Jiráň, který se ujal režie audioknihy.

K audioknize jste nahrál i ambientní hudbu. Proč právě takovou?

Vzešlo to z toho, jaké lidi jsem si ke skládání a nahrávání vybral. Alana Vitouše, Athinu Langosku, Aleše Kudelu a Clarinet Factory jsem neoslovil náhodou. Jsou to moji přátelé a blízcí, znám je dlouho a prožil jsem s nimi zajímavé a silné věci, ať už v kontextu tvorby, nebo kolem ní.

Alan Vitouš si povídky přečetl, oslovily ho a inspirovaly. Pustili jsme se s chutí do nahrávání. Moc věcí jsme si nemuseli vysvětlovat. Seznámil jsem ho se svou vizí, on ji rozvinul a dobře se nám spolupracovalo.

Původně jsem chtěl, aby soundtrack vyšel jako bonus ke knize. Ve vydavatelství Argo mi ale řekli, že je to komplikované, protože cédéčka mají jiné DPH než knihy, a tím pádem by se to prodražilo a pro prodejce by to bylo nepřehledné. Se smutkem jsem to akceptoval.

Pak ale přišel nápad s audioknihou a v Supraphonu mi řekli, že by ji vydali společně s hudbou. Kniha vyšla v listopadu, o měsíc později pak audiokniha a muzika.

Píšete dál?

Ano, mám už spoustu nových povídek. A také mám rozepsanou knihu pro děti.