Herectví na konzervatoři nestačila dostudovat, protože ji už od sedmnácti let zlákal film. Kariéra Pavla Čamrdy (1931) a Madla z cihelny (1932) byly její první filmy, které umělecky nestojí ani za zmínku. Až Lidé na kře nebo Panenství, oboje z roku 1937, či Dívka v modrém (1940) potvrdily její herecké schopnosti. Jenže to už prožila milostný román či spíše drama s ministrem nacistické propagandy Josephem Goebbelsem.

Zájmu o sedmnáct let staršího muže, vládce nejen německého filmu, proslulého zájmem o půvabné ženy, nemohla uniknout Češka, která v letech 1934 až 1938 natočila v Německu několik úspěšných snímků. Barkarola, Meziaktí, Netopýr , atd. Není důvod nevěřit jejímu vyznání, že ho měla prostě ráda. O osobitém kouzlu tohoto "dábla" nacistické propagandy mluvili mnozí umělci i politici. Výtkám sestry Zorky Janů a dalších o nevhodnosti tohoto vztahu nevěnovala sluchu.

Kvůli ní řval Hitler na Goebbelse

Intimní vztah spolupracovníka Adolfa Hitlera se v roce 1938 stal státní aférou. Goebbelsova manželka porodila páté dítě. (Nikdo tehdy netušil, že všem šesti potomkům v obklíčeném Berlíně nasype 1. května 1945 před spaním vlastnoručně do úst cyankali a pak s manželem spáchá sebevraždu.) Otec jejích dětí tehdy Baarové pravil: "Liduško, všechno jsem manželce řekl. Ví, že tě miluji a že bez tebe nemohu žít."

Geobbelsová neváhala a pozvala ji k sobě. "Vy milujete mého muže a můj muž miluje vás," měla jí říct a vymoci si na ní slib: "Jedno mi musíte slíbit, nesmíte mít s mým mužem nikdy dítě... Ale myslím, že můžeme žít společně ve třech. Musíte pochopit, že Anděl je velký muž, který má světodějné poslání."

Manželský trojúhelník trval podle Goebbelsových deníků zhruba měsíc. Žena si vše rozmyslela a žalovala Hitlerovi. (Všech šest potomků držel v náručí, jejich jména začínala na H.) Ten si oba zasloužilé nacisty pozval 16. srpna 1938 a svému ministrovi nařídil skončit poměr s Baarovou a manželství udržet. Goebbels požádal o rozvod a chtěl nastoupit jako velvyslanec v Japonsku.

"Kdo dělá dějiny, nemá právo na soukromý život," řval prý Hitler na ministra propagandy. A Goebbels měl říci: "Já nechci dělat dějiny! Chci sloužit německému lidu, a za to mám právo na šťastný život."

Sám Hitler zakázal Baarové vystupovat ve filmu, v divadle, objevovat se na veřejnosti a přitom opustit území Říše. Podařilo se jí dostat do okleštěného Československa až těsně před březnovou okupací, jenže v Praze se jí jako "agentce" Němců všichni vyhýbali. Když začátkem listoipadu 1940 přijel Goebbels do Prahy, musela Baarová z nařízení protektorátních úřadů z Prahy odjet.

V letech 1941 až 1944 měla dokonce oficiální zákaz točit filmy, který zrušil po její intervenci sám K. H. Frank. Baarová se rozhodla odjet do Itálie, kde natočila šest filmů. Přesto dostala ještě jednu příležitost osudového muže svého života uvidět - právě v Itálii. Ministra propagandy zahlédla na premiéře jednoho festivalového snímku Ufy, ale on na sobě nedal nic znát, ač ji prý určitě poznal.

Zatčení a smrt nejbližších

Na konci války se z vily od rodičů odstěhovala a poslední týdny prožívala v hotelu Esplanade. Mocí mermo usilovala dostat se z protektorátu na západ. Údajně jí k tomu měl pomoci generální tajemník Kuratoria pro výchovu mládeže František Teuner, v jehož společnosti se začala objevovat.

Obrátila se na herce Hanse Alberse, který ji seznámil s rodinou pražských Němců, s nimiž na konci dubna uprchla ve své modré bejbince přes Šumavu do Bavorska. Dostala se do amerického zajetí, kde více než dva měsíce žila pod kontrolou vojenské kontrarozvědky CIC.

Prodělala hodiny výslechů, strávila dva týdny ve věznici v Stadlheimu a týden hrůzy v mnichovském ústavu pro choromyslné. Odtud ji 23. září 1945 odvezla zvláštní jednotka čs. armády. Baarová byla obviněna z velezrady. "Kolikrát jsme si to později říkaly i s Adinou Mandlovou, která byla v kriminále jako já. Nebýt vězení, asi by nás zuřící dav ušlapal," vzpomněla po letech. Jenže její tragédie teprve začínala.

V květnu 1945 zemřela při policejním výslechu její matka. Sestře Zorce Janů, prosazující se zvolna v divadle i ve filmu (zazářila ve filmech Pacientka dr. Hegla, 1940, nebo Kluci na řece, 1944), bylo dáno najevo, že jako sestra Lídy Baarové nemá v čs. umění co dělat. Své ponížení řešila v dubnu 1946 skokem z okna. Krátce předtím amputovali nohu jejich otci, který opakovaně intervenoval u ministra spravedlnosti. Před Vánocemi 1946 veřejný žalobce navrhl trestní řízení zastavit.

"Nebylo prokázané, že se obviněná Lída Baarová dopustila udavačství, ani že podporovala nacismus spoluprací s gestapem nebo SD. Její styky s Goebbelsem a Hitlerem nespadají do doby zvýšeného ohrožení republiky. Pokud se stýkala s význačnými německými osobnostmi v době okupace, šlo o to, aby jí bylo umožněno hraní ve filmu, takže tyto styky lze klasifikovati jako činy podle dekretu č. 138/45 Sb." Další trestní řízení už probíhalo na svobodě a v lednu 1948 bylo definitivně zastaveno.

Pokus o návrat do světa filmu

Lída Baarová se v červenci 1947 vdala za Jana Kopeckého, se kterým po Únoru za dramatických okolností utekla do exilu. V Itálii, Španělsku a Německu se pokoušela navázat na hereckou kariéru, hrála mj. ve Felliniho Darmošlapech. S filmem skončila v roce 1956 a věnovala se jen divadlu. Od 60. let se uchýlila do soukromí. Později žila v Salzburku jako vdova po svém druhém manželovi Kurtu Lundwallovi.

Je zásluhou Josefa Škvoreckého, že ji přiměl ke vzpomínkám, s nimiž jí literárně pomohl. Jmenovaly se Útěky a vyšly v roce 1983 v Torontu. Po listopadu přijela Baarová třikrát do republiky. Napsala další knihu vzpomínek, kterou nazvala Života sladké hořkosti (1991).

V posledních letech se o ni starala nevlastní matka Marcela Babková, která si po válce vzala jejího otce. Ten umřel v roce 1965. Lída Baarová zemřela v osamělosti, zbavená svéprávnosti. Poslední rozloučení se konalo v listopadu 2000 v Salcburku a díky Marcele Babkové v lednu 2001 v Praze.

Nakonec se Lídě Baarové splnilo poslední přání, aby byla pochována společně se svou maminkou a sestrou v rodinném hrobu v Praze-Strašnicích.