Často uvádíte, že surrealismus není pro vás jen jedním ze směrů výtvarného umění 20. století, ale že to je životní filosofie. Takže je podle vás stále živý a aktuální?

Živé je každé hnutí, které je schopné přitahovat svými myšlenkami stále nové lidi a oni v něm nacházejí životní inspiraci. To je případ i surrealismu. Ti, kdo v něm hledají nějaké recepty na svoji tvorbu, vzali za špatnou kliku.

Surrealismus se vždy bránil tomu, aby byl pokládán za umělecký směr. To, že i tuto funkci ve dvacátých a třicátých letech plnil, bylo spíš dílem shody náhod.

Existují dva modely světa, které jsou vůči sobě v totálním protikladu: racionální, utilitární a pragmatický svět naší současné civilizace a magický svět imaginace.

To, že v současné době je racionální obraz universa majoritní, neznamená, že magický svět například přírodních národů zanikal se vstupem lidstva na cestu civilizace. On se jen stáhl do podzemí a odtud občas vytryskne na povrch v podobě "křečovité krásy". Surrealismus je jedním z takových výronů.

Nezdá se vám ale, že sám surrealismus vedl nakonec ke konformnosti, proti které vždycky tolik bojoval? Existuje řada průměrných výtvarníků, kteří jen žijí z formulek a formulí vymyšlených kdysi dávno Ernstem nebo Dalím. Řadu z nich bychom našli i v Čechách.

Nesmíte si plést surrealismus s jeho "uměleckými" epigony, kteří vypreparovali z tvorby některých surrealistů - především z Dalího, ale i z Magritta nebo třeba z Matty - jakousi "surrealistickou estetiku", kterou pak mastí pro umělecký trh.

Takových je ovšem celá řada. Jejich počet se mění podle toho, jaká je na uměleckém trhu momentální poptávka po "surrealismu". S tím nechceme mít nic společného.

Salvador Dalí je pro mnoho lidí symbolem surrealismu, letos uplynulo sto let od jeho narození. Čím je pro vás? Klasik, modla, příklad? Připravuje surrealistická skupina nějaké oslavy - nebo je pro vás Dalí muzeální mrtvola?

Dalí je velice rozporuplná osobnost. Jako o surrealistovi se o něm dá mluvit jen do konce třicátých let. Ne proto, že byl v této době ze surrealistického hnutí vyloučen, ale pro důvody, kvůli kterým byl vyloučen.

Jeho poválečný vývoj dal myslím Bretonovi plně za pravdu, když ho nazval Avida Dolars (tj. lačný po dolarech - pozn. red.). To ale nic nemění na tom, že jeho paranoidně kritická metoda ze třicátých let byla silným impulsem pro další vývoj surrealismu. Podobně i jeho projekt objektů se symbolickou funkcí.

Mně osobně je ale bližší například Max Ernst. Oslavy, výročí, šibřinky a slavnostní průvody pod prapory rádi přenecháme jiným.

Chodíte do kina?

Do kina moc nechodím, protože v podstatě není na co. Filmová tvorba, která by mapovala onen magický svět, která by byla postavena na analogii a ne na identitě, která by silou imaginace napomáhala k magické proměně člověka, čili která by měla iniciační charakter, se v kinech objevuje jen sporadicky.

U nás naposledy Jařabův Vaterland. Z cizí produkce, při absenci Felliniho a Buńuela, bych jmenoval především Davida Lynche.

Říkáte o sobě, že ve filmu představujete antitrnkovský směr v Čechách. V čem je to vaše anti? Jaký je váš vztah k Trnkově tvorbě?

Jiří Trnka byl především výtvarník-ilustrátor a jeho filmy jsou oživlými ilustracemi. I výběr předloh spíš připomíná výtvarné záliby než nějaké myšlenkové směřování. Co má například společného Švejk se Snem noci svatojánské nebo se Starými pověstmi českými?

Jde spíš o kultivovaný umělecký projev než o obsedantní posedlost. Jde zde prostě víc o umění než o tvorbu. Mně šlo vždy o to druhé. Tím ale nijak nemíním snižovat Trnkův přínos pro animovaný film, který vidím především v tom, že rozbil "tvůrčí" monopol Walta Disneye.

V čem spatřujete mezinárodní úspěch svých filmů? Co v nich podle vás lidé hledají nebo nacházejí?

Osobně si myslím, že to, co přitahuje určitou část lidí k mým filmům, je jejich infantilismus. Svoje filmy bych totiž označil jako triumf infantilismu. A lidé, především mladí, ještě "nedospělí" diváci - rozuměj: ještě plně nezdomestikovaní - v nich nacházejí zrcadlo pro zbytky svého ještě ne zcela převálcovaného dětství a tento pocit je osvobozuje.

V souvislosti se surrealisty se často mluví o inspiraci literaturou, Freudem, takzvaným primitivním uměním Afriky a Oceánie. Jak je to u vás?

Myslím si, že skutečné prameny inspirace jsou vždy záhadné a moc toho o nich nevíme. U spontánní, autentické tvorby jsou vlastním předmětem následné interpretace a ty, jak víme, jsou vždy "nezávazné", protože každé imaginativní dílo je už ze své podstaty vícevýznamové a umožňuje bezpočet někdy i protichůdných výkladů.

Nicméně je pravda, že existují určité nevyčerpatelné zásobárny imaginace: například dětství, sen nebo naše obsese. Zatímco u mne třeba dětství nebo sen představují v tomto směru konstantu, pak moje obsese, i když i u nich musí být někde v hloubce nevědomí nějaká konstanta, neustále přeskakují z jednoho objektu vášně na druhý.

Co pro vás znamená loutka? Jakýsi osobní fetiš k rozvíjení fantazie? A co pro vás představuje animace, jen pracovní postup - nebo něco víc?

Podobně jako u loutky, tak i u animace se pohybujeme na poli magie. Právě, že obojí se snaží o "oživení neživé hmoty", nabízí se tady jedna z cest, nebo přímo bran k onomu už zmíněnému magickému světu.

Jiná věc je, jak se s touto možností nakládá v praxi. Loutka se svojí magickou důstojností je většinou degradována na pimprle a animace se stává technikou, kterou už zvládne každý počítač. 

Máte rád černý humor?

Černý humor svým imaginativním nábojem rozbíjí naši existenciální trudnomyslnost. V tom je jeho nezastupitelná funkce. Proto mám rád třeba Jarryho a nemám rád Sartra.

Erotika v umění je vaše další téma. Jak se díváte na erotiku v současnosti, kdy se prolomily veškeré hráze cudnosti a morálky?

Je rozdíl mezi erotismem a sexualitou. Erotismus má vždy duchovní rozměr, zatímco sexualita je jen soubor jistých pohybů a úkonů. Erotismus je vždy napájen imaginací, a tudíž má subversivní charakter. Sexualita má za cíl buď státotvorné rozmnožování, nebo ukojení fyzických potřeb.

Erotismus nikdy nebral ohled ani na cudnost, ani na společenskou morálku. Jde totiž o jednu z mála oblastí, která tím, že je obtížně kontrolovatelná, umožňuje prožívání nezávislosti a svobody i v dobách nejtvrdší totality. Na tom myslím nemůže nic změnit ani současný zkomercionalizovaný vztah k sexualitě.

Jak vidíte současný svět? Nestala se teď komerčnost manipulátorem kulturního dění?

Člověk se v okamžiku, kdy vstoupil na cestu civilizace, stal objektem manipulace. Možná, že i samotný akt tohoto vstupu byl výsledkem určité manipulace. Podle Freuda je každá civilizace či kultura postavená na represi. A manipulace je jedním z prostředků této represe.

Z toho například vyplývá, že komerční reklama, která má jasný manipulativní charakter, není tak nevinná, jak by si chtěli namluvit někteří její tvůrci, ale že jde u nich o kolaboraci s represí, která si v ničem nezadá s kolaborací "uměleckých" propagátorů stalinismu.

Represe a manipulace není výsadou jen totalitních systémů. Manipulace v "demokratickém" světě je o to nebezpečnější, že se před veřejností maskuje za hodného a zábavného strýčka, kterému je jakákoliv ideologie na hony vzdálená. Ale pojmy "trh", "tržní prostředí", "neviditelná ruka trhu", o které se opírá a kterým slouží, nejsou nic jiného než zase jen mocenská ideologie. 

Surrealismus přinesl svobodu tvůrčí fantazie. Je rozdíl mezi svobodou jednotlivce, společnosti a uměleckou svobodou?

Otázka po svobodě je základní otázkou lidstva, asi proto se na ni hledají tak těžko odpovědi. Když usilovat o svobodu, tak o absolutní, jak jí rozuměl "božský markýz" (markýz de Sade - pozn. red.), jenomže absolutní svoboda jedněch dovedená do všech důsledků znamená nesvobodu a otroctví druhých.

Absolutní svoboda je elitářskou záležitostí. Přesto si ale myslím, že o nic menšího, než je absolutní svoboda, nemá cenu v životě usilovat. Marxova definice "svoboda jako poznaná nutnost" mě neuspokojuje svým utilitarismem a pragmatismem. Chybí jí totiž rozměr touhy.

Možná, že svoboda jako taková - jako stav - neexistuje, že by se spíš mělo mluvit o osvobozování, že se totiž jedná o nepřetržitý proces, nikdy nekončící. V tom případě je třeba tento proces ztotožnit s revoltou.

Čili svoboda se vždy tvoří na rubu systému. To samozřejmě platí i u umělecké svobody, protože svoboda je nedělitelná.